V rozhovoru přiblížil svoje zkušenosti s filmem a televizí, okomentoval i tragédii hollywoodského herce Aleca Baldwina, který neúmyslně zastřelil při natáčení kameramanku Halynu Hutchinsovou. Jiří Louda se zabývá rovněž co nejvěrohodnější rekonstrukcí pěšího regimentu fungujícího v první polovině 17. století v době třicetileté války. Velí Regimentu zemské hotovosti, který předvádí svoje dovednosti v historických bitvách na tuzemských i zahraničních kolbištích při velkých akcích v Nizozemí, Itálii nebo Maďarsku. Má zkušenosti i s natáčením cizích seriálů.

Jaké máte zkušenosti s filmem a televizí?

Jako odborný poradce přes vojensko-historické záležitosti jsem se podílel na filmech Bůh s námi (2018) a Jako letní sníh (2021). Dostal jsem se k tomu díky tomu, že se věnuji historickému šermu. V prvním případě to byla to docela srážka. Očekával jsem větší důraz na historickou věrohodnost, už jen kvůli tomu, že film byl součástí hraného dokumentu Defenestrace 1618. To se nestalo. Byla to pro mě v lecčems docela otřesná zkušenost. Čekal bych, že historická věrohodnost je pro tvůrce samozřejmostí, ale bohužel tak to není.

Ve filmu Jako letní sníh, který vysílala ČT letos a mapuje životní příběh Jana Amose Komenského s Davidem a Aloisem Švehlíkovými, to bylo lepší?

Zkušenost z tohoto filmu byla dost odlišná. Autorský tým nás nevnímal jako někoho, kdo štábu přistřihuje křídla v jeho uměleckém rozletu, ale jako lidi, kteří můžou přispět ke zdaru díla. Režiséru Hlavsovi záleželo na tom, aby výsledek byl historicky věrohodný.

Učil jste herce, jak se chovat v historických scénách a bitvách?

Ano, ve filmu Bůh s námi dost výrazně. Zkušenost s herci byla opačná než s tvůrci, velice dobrá. Třeba Karel Dobrý, toho to vysloveně zajímaly zbraně, které jsme s sebou na natáčení dobových scén měli. Vyzkoušel si i ty, které nepotřeboval. Jako představitel hlavní role, Jindřicha Matyáše Thurna (tento hrabě byl jednou z hlavních osobností protihabsburského odboje a iniciátorem pražské defenestrace - pozn. red.), nemusel umět zacházet s píkou nebo mušketou. Jeho to přesto velmi zajímalo, stejně jako další herce. Vnímali poznatky o tom, jak se má postava ze 17. století chovat, jak se hýbat, jak má mít oblečené kostýmy. To jim dodávalo jistotu ve ztvárnění.

Jak to je s kontrolou zbraní?

Je důležité, že televizní a filmové štáby spolupracují s lidmi, kteří zbraně velmi často používají a mají bezpečnost zacházení se zbraněmi osvojenou. Proto si najímají lidi, kteří se zbraněmi umí zacházet. Neexistuje, abychom se na historických akcích postříleli nebo pobili.

Bylo pro vás překvapení, co se stalo v USA letos v říjnu, kde hollywoodský herec Alec Baldwin neúmyslně zastřelil při natáčení westernu Rust kameramanku Halynu Hutchinsovou?

Bylo. Aby se dostala na plac skutečně nabitá zbraň, to je nesmysl a vůbec nechápu, jak se něco takového mohlo stát. Je to ale jiný žánr a jiné období. Drtivá většina z nás nestřílí z historických zbraní projektily, ale naslepo. Projektily se používají jen velmi výjimečně a na střelnici. Leckteří v životě nevystřelili z muškety kuli. Aby někdo vystřelil ostře nabitou zbraní, takový případ neznám. Co se stalo v Americe, bylo šokující. Je to hodně zvláštní. Na druhé straně v USA mají přístup k zbraním trochu odlišný, zbraň tam má každý trouba.

Které zbraně používáte?

Běžně na tréninku zejména chladné zbraně typu kord, rapír. Do bitvy většinou nosím partyzánu, což je dlouhá tyčová zbraň, stejně jako halapartna. Mám odznak důstojníka, v ukázkách bitev většinou figuruji jako velitel jednotky. Tu a tam střílím z muškety ze záliby, občas si z ní vystřelím i naostro na střelnici při střeleckých závodech.

Jak jste se k takovému koníčku dostal?

Když jsem chodil na první stupeň základní školy do Harty, tak náš pan školník byl šermíř. Chodili jsme se na něj dívat. Byl to shodou okolností Lubomír Srnský, vedoucí skupiny historického šermu REGO ve Vrchlabí. Jejím členem jsem se stal ve čtrnácti a jsem tam dodnes. Tehdy jsem netrpělivě čekal, až se stanu mládežníkem, protože kroužek historického šermu byl vypsaný jen pro mládež. Jakmile jsem se dostal na gymnázium, rychle jsem se běžel přihlásit, protože jsem usoudil, že už jsem mládežníkem a můžu do kroužku vstoupit. Od té doby v klubu jsem.

Šermujete dobře?

Celkem jo, myslím. Chvilku jsem se věnoval i sportovnímu šermu. Měl jsem spoustu zlozvyků z historického šermu. Neměl jsem pud zabijáka, který mi chyběl. Součástí výcviku scénického historického šermu je nezabít kolegu. Ve sportovním šermu sice soupeře nezabíjíte, ale jdete po něm a hlavně ho musíte bodnout. V historickém šermu je to naopak. Hlavně nebodnout. To je dost zásadní rozdíl.

Kde jste se sportovnímu šermu věnoval?

Měl jsem štěstí, že jsem se mu věnoval v rámci vysokoškolského studia v Praze. Jako studenti humanitních oborů jsme měli povinný tělocvik, což šlo splnit tak, že jsme se přihlásili do některého vysokoškolského sportovního klubu. V mém případě šlo o pražský šermířský oddíl Humanita.

To se musíte s chutí dívat na úspěchy současných šermířů jakým je olympijský medailista Alexander Choupenitch?

Určitě. Ale sportovní šerm jde hodně dopředu. Úplně se mi nelíbí, jak nyní probíhá. Šermíři začali poskakovat jako boxeři, to mě dost irituje. To je dost nová věc, která se mi esteticky nelíbí.

A líbí se vám filmy s mušketýry?

Jak které. Zejména v zahraničních filmech se úroveň šermu hodně zvedla. V Čechách máme hodně kvalitních šermířů, kteří často pracují pro zahraniční filmové produkce, přitom v třeba v českých pohádkách se odehrává prapodivný scénický šerm. Měli jsme možnost zúčastnit se natáčení zahraničních seriálů, které se natáčely v Čechách. Byli jsme takzvaný akční komparz, jak říkají zahraniční filmaři. Byla to zajímavá zkušenost.

Čemu se nejvíce věnujete?

Vojenské historii a rekonstrukci vojenské jednotky a bitev, které mají v Čechách velkou tradici. Dříve ale vypadaly jako recesistická akce, při které se sejdou vyznavači historického šermu a srandovně si zabojují, byť mělo jít o rekonstrukci událostí z třicetileté války. Pohybovali se tam různí „Dumasovi mušketýři“ s kordy. Přitom takhle bitva za třicetileté války opravdu nevypadala. Pokud jsme chtěli divákům prezentovat skutečnou vojenskou jednotku ze 17. století, bylo potřeba se začít věnovat těmto věcem. I proto vznikl Regiment zemské hotovosti, do kterého je zapojeno více skupin. Dokáže předvádět vojenskou jednotku, s důstojníky, bubeníky, praporečníky, s píkami. Sdružení je schopné postavit do pole i padesát vojáků. Skupina REGO se hodně orientuje na scénický šerm, to jsou polodivadelní vystoupení většinou s humorným dějem pro prezentaci veřejnosti.

Jak trénujete?

V jednotlivých skupinách se voják naučí ovládat zbraň a základní povely. Regiment dohromady už moc netrénuje, děláme jednou ročně takzvanou secvičnou před sezonou, společně s ostatními skupinami, které tvoří regiment. Samotný šerm, kterému se také věnuji, představuje rekonstrukci historických šermířských technik. Jezdíme na školení k šermířských mistrům, kteří se této činnosti intenzivně věnují. Snažíme se podle dobových dokumentů o věrohodnou rekonstrukci šermířských soubojů. Skutečně tak, jak tehdy vypadaly. To mě skutečně velmi zajímá.

Kolik vystoupení máte přes rok?

Několik desítek. Se skupinou REGO jezdíme hodně na Pecku, to je takový náš dvorní hrad. Vedoucí skupiny Luboš Srnský měl takovou vizi, že REGO vystoupí na všech přístupných českých hradech a zámcích. Řekl bych, že všechny nejznámější objekty už jsme absolvovali. Jezdíme ale také do menších míst, na zříceniny, malá obecní muzea, do domovů důchodců.