„Množství sněhu vás absolutně nezastaví,“ říká Tomáš Hanuš (41) z Valteřic, který sněžnice po vzoru severoamerických indiánů vyrábí už 15 let.

Jak jste se k tomu vlastně dostal?
Byl to nápad kamaráda. Původně jsem prodával v maloobchodě s outdoorovým vybavením a zásadně mě to neuspokojovalo. Kamarád tehdy přišel s návrhem, jestli bych nechtěl vyrábět sněžnice. První pokus dopadl celkem neslavně a ukázalo se, že to bude mnohem složitější, než jsem si myslel. Nakonec se mi to povedlo a pak už jsem se postup snažil vylepšovat a zdokonalovat.

Proč právě indiánské sněžnice?
Ve srovnání s krkonošskými kropěmi, což jsou malé sněžnice, které sloužily k vyšlapání cesty od domu k silnici, aby člověk nemusel nemusel házet sníh, jsou indiánské sněžnice určeny k lovu, pronásledování zvěře a v dnešní době k putování krajinou. Umožňují jít krajinou s co nejmenší námahou, aniž by se člověk bořil.

Když jste v roce 1995 začínal, měl jste se od koho učit?
V té době repliky indiánských sněžnice v Čechách nikdo nedělal. Představu, jak by to asi mělo vypadat, jsem získal z obrázku, ale na všechno jsem musel přijít sám.

Kdo je v dnešní době váš typický zákazník?
Nedá se to úplně charakterizovat. Jeden čas hodně chodili myslivci, protože díky sněžnicím mohou v rukách nést flintu i krmení. To při jízdě na lyžích není možné. Druhou skupinou jsou aktivní lidé, kteří se chtějí krajinou pohybovat jiným způsobem než na lyžích. Sjezdovky i běžecké tratě jsou dnes hodně frekventované a vládnou tam kolikrát docela příšerné vztahy, kdy na běžecký tratí chodí lidi bez lyží, „ideálně“ pak s několika psy. Kdo už má těchto „radostí“ plné zuby, vezme si sněžnice a jde vlastní nevyšlapanou cestou bez ohledu na množství sněhu. Pokud není led, tak to nemá omezení, množství sněhu vás absolutně nezastaví. Mám zkušenosti, že i v místech kde skútry zapadly, se na sněžnicích dalo v pohodě jít.

Jaký je dnes o sněžnice zájem?
Je to hodně závislé na počasí. Jelikož poslední dvě zimy byly totálně bez sněhu, tak lidi ztratili víru v to, že ještě někdy budou pořádné zimy. Navíc se v médiích neustále mluví o globálním oteplování a lidi na to slyší. Zájem o sněžnice je proto na ústupu.

Jak dlouho trvá jejich výroba?
Je to kolem 25 hodin. Mám spočítáno, že než vypletu jeden pár, aby se na tom dalo chodit, tak navzpírám tři tuny. Udávám nosnost 120 kilogramů, ale můj nejtěžší zákazník měl 160 kilo.

Mimochodem, čtete si po večerech knihy o indiánech?
Určitě taky. Mě velice oslovuje jejich filozofie. Dneska se například neustále řeší ekologie, a indiáni, to byli, řekl bych, velice se ekologicky chovající lidé, měli v úctě krajinu a přírodu, což nám dneska chybí.

V poslední letech jste navíc začal dělat také luky. Jak vás to napadlo?
Už ve čtrnácti letech, kdy jsem četl Dva divochy (legendární román Ernesta Thompsona Setona o dvou klucích, kteří se učí žít jako indiáni, pozn. red.), jsem zkoušel dělat první luky. O dvacet let později jsem u kamarádů viděl asijské luky, v té době navíc byly slabší zimy a zájem o sněžnice už opadal, takže jsem hledal náhradní program. Vzhledem k tomu, že mě z luku strašně baví střílet, tak jsem je zkusil i vyrábět. Dva roky jsem byl zavřený v dílně, prakticky nevydělával žádné peníze a jenom vyvíjel luky, se kterými se dnes snažím prorazit.

Většina lidí si asi představí sportovní lukostřelbu?
Když někomu řeknu, že vyrábím luky, každý se zeptá: „To jsou ty závodní?“ S luky je to úplně stejné jako s auty nebo motorkami. Existují různé typy podle toho, k čemu jsou určené. Já dělám luky pro takzvanou instinktivní střelbu, kde na rozdíl od těch sportovních nejsou žádná mířidla, ale přesto se s nimi dá velice přesně střílet. Při tomto stylu střelby vám mnohem déle trvá, než začnete něco trefovat, ale přináší vám daleko víc radosti, protože je to určitá cesta, životní styl a koníček, při kterém se neustále vyvíjíte. Člověk musí být při střelbě naprosto soustředěný, zapomenout na všechny starosti, protože když půjde střílet rozčílený, tak netrefí ani stodolu.