Narozen 3. dubna 1941 v Jilemnici nebo Vrchlabí, od 11. dubna 1995 nezvěstný.

Už základní indicie surrealisty Karla Šebka naznačují, že jeho osud nebyl ledajaký. A mezi českými prokletými básníky mu patří jedno z předních míst. Jak dílem, tak životem.
Letos uplynulo dvacet let od záhadného zmizení autora, kdy nasedl na vlak směr léčebna Dobřany a už se neobjevil. Nikde a nikdy.

Možná se mu povedlo to, o co se v životě mnohokrát pokusil. Skoncovat se životem. Počet sebevražedných pokusů Karla Šebka totiž čítá tři desítky a některé se staly až legendární. Například když při pádu ze čtvrtého patra pražského bytu dopadl na trabant a zcela ho zdemoloval. Sám však vyvázl jen s lehkým zraněním. Nebo když kráčel po trati proti lokomotivě. Ocitl se pět minut v klinické smrti, ale přežil. Věšel se, lano se utrhlo, polykal prášky, vypumpovali mu žaludek. Surrealistický básník a prozaik Pavel Řezníček jej nazval „posledním žijícím fextem" (nesmrtelnou bytostí).

Výročí dvou desetiletí od záhadného zmizení teď připomínají na dvou místech. Ve vrchlabské Galerii Morzin výstavou nazvanou Karel Šebek žije, v jilemnické Kotelně pak najdete expozici Zítra je nikdy aneb Třikrát Jilemnice. U první si zájemci o prohlídku nesmějí dávat na čas, otevřená je jen do této soboty, druhou lze odkládat maximálně do 15. září.

Kam zmizel Šebek? Kdo ví, ale teď je na výstavě

Prokletého básníka Karla Šebka už dvacet let nikdo neviděl. Ani živého, ani mrtvého. Prostě záhadně zmizel. A to vytváří ideální prostor pro nejrůznější teorie. Podle jedné žije ve Francii, kde měl několik přátel. Buď v psychiatrické léčebně, nebo přežívá v komunitě pařížských bezdomovců.

V léčebně na obou stranách barikády

Ať tak či tak, Karel Šebek se narodil v roce 1941 jako Karel Štětka. Šebek však není umělecké jméno, o změně u celé rodiny rozhodl otec, kvůli posměchu okolí.

V dětství trávil hodně času u jilemnické babičky, absolvoval jedenáctiletou školu, sanitářský kurz a nastoupil v psychiatrické léčebně v Dobřanech u Plzně. Tam se mu inspirací staly fantazie schizofreniků i jinak duševně nemocných, zkoušel na sobě účinky léků a drog.

Po neúspěšném pokusu pomoci několika klientům k útěku z blázince se pokusil o sebevraždu a nakonec skončil v opačném táboře léčebny, mezi pacienty.

Obdobných peripetií nabízí Šebkův život mnohem víc, vše se pak zákonitě projevilo v jeho tvorbě. „Číst Karla Šebka je třeba opatrně, neboť ve větších blocích je to poněkud depresivní," podotkla například při přednášce Podzemní akademie Helena Kupcová, která má s autorem osobní zkušenost.

Šebek třeba versus Švankmajer

Karla Šebka znal i vrchlabský malíř František Tůma. Ten se s ním seznámil v roce 1975 a jednu dobu mu poskytoval ve svém ateliéru azyl. Zde také vznikala Šebkova výtvarná i slovesná díla. A některá z nich, které Tůmovi věnoval, jsou k vidění na výstavě v Galerii Morzin. Návštěvníci tu ještě tento týden najdou několik desítek osobitých koláží, kreseb, interpretací, básní i dopisů. Zároveň s Šebkovými díly jsou tu v kontextu instalovaná díla například Jana Švankmajera, Martina Stejskala, Františka Dryje, Anderwa Lasse, Kateřiny Piňosové, Jana Gabriela.