Zdař Bůh! Pozdrav, který v sobotu 1. dubna 2019 zazněl v Radvanicích snad stokrát. Na louce, kousek od silnice a kolejí, se totiž sešlo asi čtyřicet horníků, aby si připomněli vytažení posledního vozu s uhlím z dolu Kateřina. Na místě je dnes jen malá pamětní deska. Před čtvrtstoletím ale pod ní byla kilometr hluboká důlní jáma, vedle ní se tyčila obří těžní věž se strojovnou. A spousta dalšího nezbytného zázemí. „Dnes je tady jen tahle vybydlená budova. Dosud jsem se s tou situací nevyrovnal,“ ukazuje Jaroslav Malý na dům, ve kterém bývalo hornické zázemí a kanceláře.

V Radvanicích se těžilo černé uhlí dlouhých 190 let. V posledních desetiletích pak převážně pro trutnovskou elektrárnu, kam se dováželo po kolejích. V plánu byla dokonce stavba speciálního 7,2 kilometrů dlouhého podzemního tunelu z dolu, přímo do elektrárny. „Důl Kateřina byl ve své době jedním z nejmodernějších dolů, se zásobami uhlí minimálně na padesát let,“ vysvětluje Jaroslav Hanuš, který na jednom dole působil 35 let.

Jenže před 25lety se situace náhle změnila. V pátek 1. dubna 1994 v 6 hodin a 15 minut ráno vyjela na povrch klec s posledním vozem naplněným uhlím. Těžba skončila. „Zkušenosti a znalosti, které se tady předávaly z otce na syna, se najednou staly něčím zbytečným. Desítky a stovky let se pracně získávaly, a najednou byly k ničemu,“ vzpomíná Igor Němec.

Zdroj: Deník/Pavel Cajthaml

Jinak ale vzpomínají na staré krásné hornické časy s úsměvem. „Hlavně na pikantnosti, které jsme při práci v dolech zažili, a jaká lumpárna se komu vyvedla,“ přiznává Milan Dufka. Během osmihodinové směny v podzemí byl humor jediným zpestřením. „Nemohli jste si jen tak vyfárat na povrch na svačinu. To nešlo. Celou šichtu jste musel zůstat dole. A dole byla drsná práce. Lumpárna jsme si tu dřinu zpříjemňovali,“ potvrzuje havíř Malý. „Taky jsme byli závislý jeden na druhým, odkázaný jen sami na sebe. Proto vznikaly skvělé party kamarádů, některé se scházejí a přátelí dodnes,“ doplňuje Jaroslav Hanuš.

Většinu havířů to dodnes táhne do podzemí. Jak je někde otevřená nebo veřejnosti zpřístupněná šachta, hned tam vydrazí. „Jak je něco někde otevřeného, hned se jedu podívat. U mě je to tak silná vazba, že dodnes provázím nedaleko v Jívce, kde je otevřený měděný důl,“ uvádí Jaroslav Malý.

Většina pamětníků zlatých hornických časů už je v penzi. Někteří si po zavření dolu našli práci v jiných oborech. Nikdy se ale úplně nevzdali myšlenky na návrat. „Celou tu dobu jsem si říkal, že kdyby znovu otevřeli šachtu, hned půjdu do práce,“ dodává Jaroslav Malý.

Jeho kamarádi v hornických uniformách souhlasně přikyvují.

Stachelberg opět pouští turisty do podzemí.
Stachelberg opět pouští turisty do podzemí