Pamatujete si ještě na příjezd prvních vojáků?
Samozřejmě! 21. srpna ve tři ráno mi volal známý. Prý abych vylezl na balkon a poslechl si, jak jedou tanky a že prý to je okupace. Rovnou jsem se oblékl a vyrazil do města. Chtěl jsem být u toho.

Když jste viděl tanky na vlastní oči, co vás napadlo?
Že spadneme pod Rusáky a že budeme okupovaní. Zažil jsem protektorát, jako spousta dalších lidí, takže jsem tušil, co nás čeká. Bylo mi jasné, že s tím nemůžeme nic dělat. Ale mohli jsme se aspoň vzepřít. Byl jsem rozhodnutý, že se musí něco udělat. Chtěl jsem vyjádřit nesouhlas s nočním přepadením našeho suverénního státu.

Jak se chovali ostatní?
Překvapila mě soudržnost lidí. Na Polské ulici, kterou přijížděly tanky, vyskládali na silnici sovětské vlajky, stáli shromáždění vedle sebe, drželi se za ruce, prost se postavili proti přijíždějícím tankům. Obdivoval jsem tu dobu, konečně jsme v těch chvílích byli jako lidi, kteří si zasluhují v této republice žít. Nehledělo se přitom, jestli je člověk komunista nebo ne. Prostě, všichni měli stejný názor - cizí vojska tady nemají co dělat! Neměli jste strach? V to je největší krása těch okamžiků! Myslím, že nikdo strach neměl. Lidé to cítili od srdce, naprosto spontánně, brali to jako vlasteneckou povinnost. Někteří byli na barikádách, jiní roznášeli letáky, další psali protestní nápisy na silnici. O strachu nikdo nemluvil.

Ublížili vám nějak vojáci?
Já konkrétně jsem to schytal u Základní školy kapitána Jaroše. S davem jsem nadával a hulákal na projíždějící vojáky. Oni na to reagovali tím, že pouštěli slzný plyn. Tak jsem si tam s ostatními Trutnovany pořádně „pobrečel“.

Co se odehrávalo v ulicích?
Všechno se dělo živelně, spontánně. Třeba barikády nebo stržení tanku. S kolegy z vodohospodářské správy nás napadlo, že by se ale veškeré akce měly koordinovat. S ředitelem Fejtkem a kolegou Koláčným jsme proto navrhli založení skupiny, kterou jsme nazvali Svobodný Trutnov. Odsouhlasilo to vedení okresu i strany. Cílem bylo udržet pořádek ve městě, předejít případným nepředloženostem a starat se o zásobování.

Co jste konkrétně měli za úkol?
Většinu těch akcí jsme řídili. Zařizovali jsme toho opravdu hodně. Když už například barikáda u kina hořela moc dlouho, pořád čoudila a obtěžovala tamní obyvatele, přišli za mnou z okresu, abych přesvědčil barikádníky, jestli by zátaras nemohli přesunout. Že prý mě určitě poslechnou. Dva barikádníky jsem přivedl na výbor, kde jsme je opravud přesvědčili, aby se hořící zátaras přesunul. Barikáda se uhasila, první pneumatiky se začaly přesouvat, ale najednou někdo hlásil, že od hranic jedou tanky. Takže barikáda vzplála znova a už se nestěhovala. :)

Mluvil jste i s ruskými vojáky?
Ano, zajistil jsem třeba schůzku místních složek s velitelem cizích vojsk. Nám šlo hlavně o to, aby se to nějak nezvrhlo, nebo aby to nemohl někdo nějak zneužít. Důležité bylo jednat, ale nepřizpůsobit se tomu, co chtěla sovětská armáda. Byli tady ale i mladí lidé, svazáci. Malovali nápisy a psali různá hesla, svolali také schůzi ředitelů podniků a dokonce navrhli také vyhlásit statut Trutnov - mrtvé město. Čili s vojáky vůbec nejednat, nebavit se s nimi, dokonce jsme jim odmítli dát i vodu.

Kdo koordinoval barikády?
Myslíte, aby bylo dost lidí na barikádách? To nebylo nutné organizovat. V těch chvílích to byl tak zapálený národ, že tam lidé chodili sami. A na každé barikádě si řídili sami, čím a jak budou přikládat. Vždycky se tam našel někdo, kdo si poradil, kdo věděl, co a jak dělat. Prostě to byla živelná akce. Barikády hořely několik dní. Jak se zrodil nápad strhnout z Památníku vítězství sovětský tank? Naprosto živelně. Někdo z davu vykřikl: Jde se na tank! A davy se hned hnaly k okresu. Byla tam velké nadšení. Kdo tu dobu neprožil, asi si to nedokáže představit.

Jenže časem z lidí emoce vyprchaly…
Přišla normalizace, lidi se vrátili ke všedním starostem. Někteří byli vyhozeni z práce, jako třeba já. Za svůj opakovaný nesouhlas se vpádem Rusů jsem byl pronásledovaný a nakonec mě zavřeli. Proč? Asi jsem měl být odstrašující případ. Odsoudili mě až v roce 1971 za pokus o pomluvu tajemníka komunistické strany. Mě bylo jasné, že to je trest za srpen 1968, byl jsem pro ně kontrarevolucionář. Ale protože se veřejně vyhlásilo, že za srpen nebude nikdo trestán, tak to navlíkli jako pokus o pomluvu. Což byl totální nesmysl, fraška. Však taky po listopadu 1989 Nejvyšší soud onen rozsudek zrušil.

Takže za stržení tanku se netrestalo?
Chtěli trestat, už se to dokonce projednávalo v Hradci Králové. Bylo to mnohem dřív, než přišlo mé zatčení a odsouzení. Za krajským prokurátorem tehdy z Trutnova kvůli tanku vyrazilo sdružení předsedů závodních výborů, chtěli zastavit trestní stíhání. Byl jsem v té delegaci taky. Prokurátora jsme přesvědčili, paradoxně on však na to později doplatil odvoláním z funkce.

Když se za srpnem 1968 ohlédnete, stálo to podle vás za to?
Určitě! I když, znáte to, jsou chvíle, kdy si člověk říká, jestli to má zapotřebí.