K opravdovému filmu však měla toto stereoskopická atrakce se střídajícími se nepohyblivými obrázky ještě hodně daleko, přesto přežila pod změněným názvem „světové panorama" až do časů 1. republiky.

HANDRKOVÁNÍ S OCHOTNÍKY A SPOLKY

Dříve, než byla postavena dnešní budova kina, promítalo se v sále Střelnice, ten měli k tomuto účelu od města pronajatý pánové Robert Weigend a Adalbert Lorenz. První zmínky jsou z roku 1914, kdy jim městská rada povolila vestavbu promítací místnosti na balkoně nad sálem. Provoz Reformkina, jak se nazývalo, nebyl tehdy bez komplikací. Často muselo vedení města řešit stížnosti divadelních společností, že nemají ve městě prostor ke svým představením. V letech 1917 a 1919, z kterých se nám o tom zachovaly písemnosti, proto město řešilo podobné případy tím, že kinu na několik t&yacut e;dnů zarazilo činnost a sál uvolnilo pro divadlo. Další problémy kina vyplývaly ze soužití s vrchlabskými spolky. Ty zřejmě měly k využívání sálu Střelnice jakási privilegia, jelikož provozovatelé kina si na ně stěžovali kvůli pořádání schůzí a podobných akcí, které hlásí s nedostatečným předstihem a jim tak vznikají finanční škody.

POPLATEK VE PROSPĚCH VÁLEČNÝCH INVALIDŮ

Zajímavé údaje nám poskytují licenční smlouvy z roku 1921 a 1923. Z nich víme, že provozovatelé museli platit poplatek 5000 Kč, jenž byl ve prospěch státní péče o válečné invalidy - nezapomínejme, že jsme v době nedlouho po 1. světové válce. Další povinností bylo pořádat dvakrát do měsíce školní představení se vzdělávacím programem. Licenční podmínky z roku 1923 se liší jen nemnoho. Poplatek 5000 Kč zůstal, ale dělil se na dvě části: 1000 Kč připadl městu na účely organizování kursů občanské výchovy, zatímco 4000 Kč odcházelo nadál e Zemskému úřadu pro péči o válečné poškozence v Čechách (Praha Karlín – Invalidovna). Povinné školní představení zůstalo v měsíci pouze jedno. Vybrat na vstupném však provozovatelé mohli pouze takovou částku, která by pokryla provozní náklady.

V roce 1921 mělo kino na Střelnici k dispozici 501 míst k sezení v sále, 20 v lóžích a 140 míst k stání. Komisionálně však byly tyto počty sníženy takto: 484 k sezení v sále, 20 v lóžích, 110 míst k stání.

Kromě handrkování o využívání sálu Střelnice museli provozovatelé též čelit konkurenčním snahám. Roku 1924 si tak místní pobočka Svazu válečných poškozenců požádala o udělení kinematografické licence. Okresní správa politická (dřívější okresní hejtmanství) však potvrdila licenci Weigendovi a Lorenzovi. Další konkurenční podnik mínil založit místní katolický dělnický spolek, když roku 1927 požádal o kinematografickou licenci. Nyní nebylo přímo ohroženo držení stávající licence, ale katoličtí dělníci žádali o licenci druh ou, přičemž mínili promítat v sále hostince Vídeňské nové město (stával v uličkách za školou na kostelním náměstí). Nyní rozhodla Zemská správa politická a ve Vrchlabí zůstala jediná licence k provozování kinematografických představení a to ta, kterou drželi pánové Weigend a Lorenz.

BUDOVU KINA PRO 766 OSOB STAVĚLA VRCHLABSKÁ FIRMA

Rok 1927 byl pro dějiny kinematografie ve Vrchlabí velmi důležitý. Oba spolumajitelé kina se konečně rozhodli opustit prostory Střelnice a na své náklady postavit novou účelovou budovu. Nepředstavujme si však, že by jim kinematografická živnost vynášela nějaké horentní sumy. Oba pánové měli totiž ještě své vlastní živnosti. Robert Weigend měl obchod s galanterií a Adalbert Lorenz byl zase pánským krejčím. Podmínky promítání na Střelnici však byly natolik nevyhovující, že stavba kina byla jediným rozumným řešením. Za projektanta nové budovy si pánové vybrali Richarda Broscheho z Čes ké Lípy. Tento architekt měl velmi dobré reference a do této doby postavil již více než 20 kin. Samotnou stavbu prováděla známá vrchlabská stavební firma Kleofase Hollmanna.

V novém kinosále nebyla již žádná místa ke stání, zato sednout si mohlo 766 osob. V přízemí se nacházelo 568 sklápěcích sedaček a 36 míst v lóžích. Na balkoně pak bylo 130 sedaček a 32 míst v lóžích. Před plátnem vzniklo mělké široké jeviště určené pro případná kabaretní vystoupení. V budově též byl zřízen byt o čtyřech obytných místnostech, předsíni, koupelně, kuchyni a záchodu, který mohl obývat pouze provozovatel kina nebo domovní ;k. Za války provozoval kino pod názvem DeLi (Deutsche Lichtspielhaus) Ernst Weigend. Provoz kina, jakož i promítaný repertoár byl pod přísným dohledem nacistických orgánů. Poválečná historie vrchlabského kina pak tvoří již zcela jinou kapitolu, neboť pochopitelně přestalo být soukromým podnikem.

Budova z roku 1927, jíž navrhl Richard Brosche, prokázala svoji funkčnost a s nevelkými úpravami týkajícími se především vytápění, výměny sedaček a pochopitelně i technického vybavení sloužila svému účelu do konce prvního desetiletí nového tisíciletí.

Jiří Louda, Krkonošské muzeum Správy KRNAP ve Vrchlabí