V čem je kniha Cesty Vlachů výjimečná?
Třeba tím, že se v ní objevuje dosud neznámá podoba Rýbrcoula, což je naprosto unikátní věc. Asi málokdo by předpokládal, že po tolika staletích se objeví úplně neznámá podoba horského ducha. To je velká zajímavost. Jedná se podle nás o nejstarší vyobrazení Rýbrcoula. Našli jsme ho ve vlašských značkách, kde bylo napsáno, že se jedná o Rýbrcoulovo doupě. Ze začátku to byl pravděpodobně Satan, zlý duch, který nosil trojzubec, jaký známe z vyobrazení ďábla. Celý symbol Rýbrcoula je vyvažován křesťanským křížem, proto ho můžeme považovat za vyrovnaný. Není to ale nic pozitivního, tato bytost je schopná všeho. Magický symbol napovídá o jeho magických schopnostech. Domníváme se, že lidé chodili do divokých hor a chtěli si vyprosit přízeň ducha, který jim otvíral cestu k pokladům. Zbožnost byla velká, snažila se vyvažovat obrovský strach, který měli poutníci, když šli do hor za poklady.

Co zajímavého ještě rukopis odhalil?
Samotný vlašský kodex je zajímavý tím, že obsahuje staré topografické názvy různých lokalit. My jsme některé cesty absolvovali a můžeme potvrdit, že záznamy ve starých knihách jsou pravdivé a skutečně vedou k lokalitám, kde se dříve těžilo zlato nebo drahé kameny. V neposlední řadě nás překvapilo, že lidé v Krkonoších a příhraničních horách věděli hodně o alchymii. Určitě se jí nezabývala jen sekta vyvolených. To je pro dobu 15. století hodně překvapivé. Lákavé je rovněž to, že jde o rukopis, jehož nejstarší část pochází ze 30. let 15. století. Takových rukopisů se všeobecně zachovalo velmi málo.

Jaká byla cesta k jeho objevení?
Byl uložený ve státní knihovně v Berlíně, akorát ani její pracovnice netušily, že pocházel z polské Wroclawi, a že se po něm pátrá. Odpočíval celou dobu v berlínském archivu, kde měl svoje katalogové číslo. Šlo tedy o znovuobjevení. Neznáme ale podrobnosti, jak se knížka dostala z Wroclawi do Berlína.

Jak jste na ni přišel vy?
Při hledání nějakého rukopisu, už přesně ani nevím kterého. Projížděl jsem rejstříky berlínské státní knihovny, tam jsem narazil na signaturu R454, což je původní označení vlašské knížky ve Wroclawi, kde byla uložená pod tímto číslem. Praštilo mě to do očí a říkal jsem si, že to nemůže být náhoda. Nevěděli jsme, že se jedná o originál, to jsme si vyjasnili až postupem času při korespondenci.

Proč Cesty Vlachů?
Protože Antonio Walle z Florencie popisuje cesty k nalezištím, kutištím. My jsme ty cesty absolvovali po něm, šli jsme po jeho značkách a zápisech. Šli jsme cestou Vlachů. Rukopis skutečně měl sloužit pro Vlachy jako bedekr, ukazatel cest. Předávali si ho, aby se mohli podle něj velice dobře orientovat v terénu.

Jaké to byly cesty?
Navštívili jsme okolí Toljštejna u Jedlové v Lužických horách, pod ním je Míšeňská dolina, kam Antonio mířil. Pak jsme se vydali na slezskou stranu Krkonoš od Jelení Hory až po Sklářskou Porebu. V Jeseníkách jsme byli v jeskyni na Špičáku, kde jsou staré vlašské alchymistické značky. Absolvovali jsme rovněž cestu z Trutnova k horám, protože existují záznamy ze středověku, že i tady Vlaši působili. Z Hüttlovy kroniky víme, že byli přímo v Trutnově. Chodby pod trutnovským parkem jsou dílem vlašských mudrců.

Jak se Vlaši věnovali alchymii?
Určitě to nebylo v běžných vrstvách obyvatelstva, protože ty měly hodně starostí s tím, aby se vůbec uživily. Nicméně v pozměněné podobě se z toho stalo takové bylinkářství. Dokonce na slezské straně hor vznikl celý cech, říkali si laboranti a ti připravovali první, dnes by se dalo říct homeopatické léky. Bylinářství se rozvinulo do obřích rozměrů. Jejich preparáty se vyvážely do celé Evropy, dokonce i do Londýna. Tím byli hodně známí. Čirá alchymie, práce s kovy, to byla výsada nízkých řádů, které s tím určitě měly svoje zkušenosti.

Plánujete další badatelské objevy?
Dostali jsme se k dalším vlašským knížkám, o kterých se původně myslelo, že už neexistují. Podařily se nám poměrně unikátní nálezy. Rádi bychom je zpracovali a pokračovali v cestách Vlachů dál a hlouběji, aby poznání bylo širší a hlubší, protože si myslíme, že některá témata se dají rozpracovat do daleko větší hloubky. Řekli jsme si, že si dáme ba zpracování více času, minimálně dva roky.