V sobotu přijel Václav Kopta na zahájení lyžařské sezony do deštěm promočeného Špindlerova Mlýna představit filmovou pohádku Čertí brko. Měla venkovní premiéru, promítala se přímo pod sjezdovkou ve Svatém Petru. „Hraju v ní podlucifera, takového náměstka generálního ředitele pekla. Pohádka se mi líbí, je to sranda,“ řekl. Líbí se také divákům.

Ve Špindlu producenti oznámili, že po týdnu v kinech se dostala na hranici 100 000 diváků. Pár jich přibylo i v horském středisku, kde sledovali Čertí brko v pláštěnkách a pod deštníky při nekonečné kombinaci deště a sněhu. „Je mi líto návštěvníků, ale ze všeho nejvíc lidí, kteří se snaží ze všech sil připravit lyžařský areál. Stojí to spoustu úsilí a peněz. Je hodně nevděčné, být odkázaný pouze na rozmary počasí. Držím proto palce všem provozovatelům sjezdovek a vlekařům,“ vzkázal herec a textař Václav Kopta při sobotní návštěvě Špindlerova Mlýna.

Jak jste na tom s lyžováním?
Celý život jsem se mu vyhýbal, neboť jsem z rodiny, která nesportovala a s lyžemi vůbec nepřišla do styku. Ve filmu Sněženky a machři za mě jezdil dublér z Vrchlabí. Lyžovat jsem začal až po čtyřicítce, a to díky nějakýmu chytrýmu člověku, který vynalezl carvingový lyže. Tomu budu do smrti vděčný. Situace se otočila a lyžování přestalo být noční můrou a baví mě. Lyžuju třináct let. Nemám sice svůj styl, který se už po čtyřicítce těžko naučíte, ale jezdím celkem bezpečně. A už nepadám. Na starý kolena jsem začal hory opravdu upřímně milovat.

Kdo vás naučil lyžovat?
Přivedla mě k tomu moje žena, která je schopná lyžařka. Tady ve Svatém Petru, kam jezdila se svými rodiči, se naučila lyžovat už v pěti letech. Její otec působil jako lékař u volejbalistů Aera Odolena Voda a měli přímo v areálu chalupu. Pokud by nedošlo k vynálezu carvingových lyží, které v podstatě zatáčí samy, tak už bych to nezvládl. Učil jsem se ze dne na den, abych všechno pochopil. Naše lokalita je v Příchovicích v Jizerských horách.

Jezdíte i do Krkonoš?
Hodně jezdíme na výlety do Harrachova. Krkonoše mám hrozně rád v létě. Obří důl, Labská bouda, Sněžka, to jsou skvělá místa. Zhruba od jedenácti do patnácti let jsem jezdil do Krkonoš každý rok na Richtrovy boudy na dlouhodobý tábor ministerstva školství, protože moje maminka pracovala na ČVUT. Měli jsme velmi tvrdého hlavního vedoucího pana Čtvrtníčka. Byl turista, tahal nás na dlouhé túry po horách. Byl hodně neoblíbený. Ale díky němu znám Krkonoše v létě a vím, jak nádherné jsou výhledy například kolem Luční boudy a na jiných místech.

Utkvěl vám v paměti nějaký zážitek z takové túry?
Pamatuji si hlavně celodeňáky na Sněžku nebo k pramenům Labe. To byly výpravy! Mnozí vtipálkové je přezdívali pochody smrti. Navíc se jednalo o výměnné tábory s východním Německem a soudruzi z NDR posílali do Krkonoš svoje děti. A musím říct, že německá děvčata byla vždy o krok napřed nejen ve vývoji umělých hmot, ale třeba i v líbání. Naučili jsme se tak spoustu zajímavých věcí, ze kterých byli naši rodiče hodně na rozpacích.

Jak jste vyřešil roli Radka Převrátila ve filmu Sněženky a machři, který líčí lyžařský výcvik v Krkonoších?
Měl jsem výčitky, protože jsem před režisérem Smyczkem předstíral, že lyžovat umím, když se mě ptal. Přitom jsem byl jen dvakrát na lyžáku. Když potom viděl můj výkon, tak se zděsil, protože moje postava Převrátila měla patřit s Cabadajem a Máchou do prvního družstva. Místo toho jela po svahu stará bába s vystrčeným zadkem a nohama, roztaženýma do pluhu. To bylo pro štáb velké rozčarování. Narychlo řešili, jak se s kamerou vyhnout konfrontaci s mým příšerným stylem. Pro mě to ale byla v šestnácti letech velká role, hned v prvním ročníku konzervatoře. Nechtěl jsem o ni přijít. K tomu se jednalo o tři měsíce v zimě na horách.

Jaké byly?
Na můj vkus až příliš divoké. Trošku jsme zvlčili na Moravské boudě. Natáčení bylo to poslední, co nás tehdy zajímalo.

Nicméně výsledkem je nezapomenutelný film plný hlášek, které mezi lidmi zakořenily!
Je to pro mě trochu záhada. Vždycky se nad tím pozastavuju. Film nespatřuju jako vrcholné dílo české kinematografie. Po letech mi došlo, že kult filmu Sněženky a machři vzniknul tím, že v podstatě každý absolvoval lyžařský kurz. A všechny jsou stejné. Vždycky se někdo zamiluje, vždycky se někdo ožere, přidá se průšvih. Známe to všichni. Každá generace si proto ve filmu najde to svoje a film je díky tomu nesmrtelný. Pokud lidi nepřestanou jezdit na hory.

V roce 2008 jste natočili Sněženky a machry po 25 letech. V čem byla dvojka jiná?
Najednou z nás byli čtyřicátníci. Opakovat hlášky typu Viki, ty máš ale péro, by bylo poněkud nedůstojné. Mně dvojka pomohla nastartovat druhou vlnu filmové kariéry. Režiséři si mě po letech všimli a úspěšně jsem se vrátil do českého showbyznysu. Do té doby to vypadalo, že budu hercem jednoho filmu. Pravda je, že jsem moc nedělal proto, abych se v něm udržel. Nechodil jsem na žádné konkurzy a byl tak trochu hrdopych. Málem jsem na to doplatil. Druhým Sněženkám a machrům jsem vděčný víc než prvním, protože jsem se díky nim vrátil.

Čemu jste se před tím věnoval?
Psal jsem písňové texty, věnoval se muzikálům, pracoval jako reklamní textař. Dlouhé roky jsem byl v angažmá v divadle Semafor u Jiřího Suchého. Nestrádal jsem.

Jak to vypadá s vaším zraněním, které vás vyřadilo ze StarDance? Nemrzí vás, že nejste teď v nablýskaném sále, kde tančí hvězdy?
Jsem přesvědčený, že Pánbůh mě má rád a natrženou svalovou hmotou mě upozornil na to, že bych mohl přijít k horší úhoně. Věřte mi, že StarDance je nesmírně náročná soutěž. Není to tak, že si člověk takzvaně hodí křápem a je slavnej. Já jsem toho důkazem. Zranění bylo nepříjemné. Na tanečky, a bojím se, že ani na lyžování, to v letošní sezoně nebude.

Můžete přiblížit, jak jste přišel ke zranění?
Při tréninku. Začal jsem zlomeninou prsteníčku na levé noze. Ulevoval jsem si od bolesti tím, že jsem přetěžoval druhou nohu, a když se zahojil malíček, přišla na vnitřní straně stehna čtyřcentimetrová ruptura. Bylo vymalováno.

Považoval jste Richarda Genzera za důstojnou náhradu?
Geňa je tanečník. Byl jediný, kdo se za měsíc dokázal všechno naučit. Nikdo jiný by to nedal. Mrzí mě, že ho diváci poslali domů tak brzo. Nezasloužil si to. Bez ohledu na to, že je můj kamarád a hájil moje barvy, mi ve StarDance chybí. Jak tanečním, tak verbálním projevem. Má obrovský dar humoru a nadhledu. Je nesmírně vtipný člověk.

Komu teď držíte palce ve StarDance?
Pavle Tomicové, mojí dlouholeté partnerce ze seriálu Ulice a kamarádce. Je jako rodinný příslušník. Přeju jí, aby vyhrála a nezranila se. Jde hodně přes bolest, je bojovnice. Nesmírně ji obdivuji. Je to doslova vítězství ducha nad hmotou. S jakou grácií všechno zvládá, je obdivuhodné. Její účast v soutěži dává pocit důstojnosti spoustě žen v jejím věku, které už se necítí být stoprocentně atraktivní jako Twiggy. Nonšalance, lehkost a grácie, kterou Pavla předvádí, zbavuje mindráků a pocitů méněcennosti řadu žen, které se na StarDance dívají díky ní. Anorektických, vysmajlíkovaných děvčat, která se předvádějí na mole, známe hodně.