Tradiční hvězdy, špice, anděly, zvonky, ale také zlatá prasátka, včelky, pávy, pavouky nebo letadla, motorky, lodě, kočárky, moderní geometrické obrazce či dokonce dinosauří figurky z Jurského parku a kvůli speciální zakázce zuby.

To všechno a ještě spoustu dalšího z dvaceti tisíc vzorů a 485 druhů barev, včetně ozdob na moravské lidové kroje a náhrdelníků pro moldavské nevěsty i krasavice z Ekvádoru, dokáží vykouzlit pokračovatelé obdivuhodné perlařské tradice v Poniklé. Je to velká piplačka. Každá perlička projde minimálně šesti rukama, než se dostane na ozdobu. Materiál je hodně kreativní a lze z něj vytvořit cokoliv.

ŠEST TISÍC OZDOB NA STAROMÁKU
Ačkoliv už dnes nemíchají lepidlo s rybími šupinami, jak to dělávali jejich předci kvůli získání perleťové barvy, způsob výroby ozdob se od svého počátku příliš nezměnil. „Poniklá a její okolí je perlařinou prorostlá. Snažíme se zachovat ducha tohoto řemesla. Máme úctu a pokoru k historii a našim předkům, kteří vymysleli původní postupy foukání, stříbření a postupy montáže,“ říká šéf firmy Rautis Marek Kulhavý, která se v horské obci u Jilemnice jako jediná na světě stále věnuje foukání skleněných perlí a výrobě perličkových vánočních ozdob. Nebýt jeho, neexistovala by dnes už pravděpodobně nikde.

„Kolem roku 2000 se nám podařilo vytáhnout výrobu z naprosto likvidační krize. Obrovský boj je to pořád. Za jednou ozdobou se ukrývá velké množství ruční práce,“ připomíná.

Firma působí ve skromných podmínkách. Každé oddělení má jiné hektické období. U Vánoc to platí o balírně, vyskladňování e-shopu, kde se jede ve velkém fofru už od konce října a frekvence stoupá s přípravami a účastí na adventních jarmarcích. Jen pro vánoční trhy na Staroměstském náměstí putovalo ze skladu v Poniklé do Prahy šest tisíc ozdob. „Pro výrobu je nejnáročnější jaro a léto, pro obchod a exkurze bývají nejvíce nabité prázdniny,“ upřesňuje Kulhavý.

AMERIČANÉ CHTĚLI SOCHU SVOBODY
V Poniklé a okolí se aktivně zapojuje do procesu, spojeného s výrobou perličkových ozdob, padesát lidí včetně brigádníků. Rautis využívá místních specialistů, foukačů a zručných řemeslníků, kteří ozdoby doma řežou a montují do finálních tvarů. Osmdesát procent produkce tvoří ozdoby, dvacet připadá na foukané perle, které se používají na oděvy, především lidové kroje a jako materiál pro kreativní tvorbu.

První dílny na foukané perličky vznikaly v Krkonoších ve druhé polovině 19. století a perlařinou se často živily celé rodiny. Otec nebo dědeček foukali a stříbřili perle, babička je rozřezala na jednotlivé kousky, matka a děti je navlékaly a sestavovaly. „V Krkonoších se začínalo s foukáním perliček ve Vítkovicích a Benecku, odtud se řemeslo dostalo do Poniklé. Perličky navlékli na provázek a vytvořili svazkovinu, které sloužila pro bižuterii, náramky, náhrdelníky, náušnice. První vánoční ozdoby se začaly vyrábět na konci 19. století, když přišel trend zdobení vánočních stromků z Německa,“ vypravuje Mariana Paldusová, která při exkurzích zasvěcuje návštěvníky do tajů výroby.

„Svazkovina se dnes využívá na ozdobu lidových krojů, například v moravském Vlčnově, nebo na náhrdelníky do Německa a do Moldávie, kde je nosí nevěsty,“ doplňuje. Perličkové ozdoby z Poniklé znají po celém světě, desítky let se pravidelně vyvážejí hlavně do USA. Největší exportní boom do zámoří zažili v 80. a 90. letech. Vyváželo se tam lodí ohromné množství perličkových řetězů, které byly specifické výraznou barevností, ale i opravdové vánoční unikáty v podobě Sochy svobody nebo vesmírné lodi.

Velké zásoby putovaly vlakem do Ruska. Nejvíce si tam oblíbili fóliové ozdoby, dnes preferují hodně velké, barevné. V Německu nejvíce frčí stříbrné ozdoby. O perličkách z Poniklé vědí i v Japonsku. Do zahraničí putuje v současnosti zhruba 30 procent produkce.

RYBÍ ŠUPINY NA STŘÍBŘENÍ
Velký zájem je o exkurze, při kterých děti i dospělí mají možnost nahlédnout do náročného procesu výroby a podmínek, v nichž ozdoby vznikají. Loni na ně dorazilo 13 tisíc lidí. V letech 2004-2017 absolvovalo exkurze přes 105 tisíc návštěvníků.

Začíná se foukáním, při kterém se nahřeje nad kahanem skleněná trubička a proudí do ní vzduch. Dříve se foukalo do trubiček ústy, aby z ní vznikla perlička. Zručný foukač za den dokázal nafoukat několik set perlí za den. Později se začal používat foukací strojek, vzduch se nefoukal ústy, ale měchem. Vyfouknuté, spojené perle z forem, tzv. klauče, se stříbří, barví, malují a nakonec rozřežou na jednotlivé kousky.

Na stříbření se dříve používal roztok olova a zinku, ale předci také míchali lepidlo s rybími šupinami, aby z nich získali perleťovou barvu. Později se začal používat roztok dusičnanu stříbrného. Roztok se do perlí nasával ústy, což mohlo vést k otravě stříbřičů a černání pokožky. Dnes se roztok dusičnanu natahuje do klaučat vývěvou. V první fázi ztmavne, po 20 minutách se objeví stříbrný lesk. Zevnitř krásně stříbrná klaučata se pak zapíchnou do destičky s modelínou a smočí v barvě. Větší perličky zdobí malířka a z klaučat se nakonec oddělují řezem na strojku s rotujícím kotoučem, menší se řežou ručně speciálními nožíky.

ŠANCE NA UNESCO TRVÁ
Tradice výroby vánočních ozdob z foukaných skleněných perlí patří na seznam nemateriálních statků tradiční a lidové kultury České republiky. Letos v listopadu rozhodovali představitelé UNESCO na ostrově Mauricius o jejím zařazení na prestižní světový seznam. Žádost, podávaná českým ministerstvem kultury, nebyla přijatá, ale ani vyřazená.

„Letos bylo schvalování velmi přísné, hodně ze čtyřiceti žádostí bylo zamítnuto. Mezivládní výbor UNESCO si vyžádal doplňující podklady, které ministerstvo podá do konce března do pařížské centrály. Podstatné je, že výroba perličkových vánočních ozdob zůstala v nominaci. Pokud Mezivládní výbor žádost zamítne, je to jednou provždy a stát o její zařazení nemůže v dalších letech žádat,“ objasňuje situaci šéf Rautisu Marek Kulhavý.

Perlařské řemeslo má stále šanci na zápis na světový seznam UNESCO. Jen si bude muset počkat na rozhodování do podzimu 2020 kvůli pravidlu o podávání návrhů jednotlivými státy, které umožňuje zemím navrhovat kandidáty ve dvouletém cyklu.