Získal oceněný Zasloužilý mistr sportu, v roce 1973 založil ve Vrchlabí horolezecký oddíl. Za svůj přínos pro rozvoj sportu obdržel řadu ocenění a v roce 2004 byl jmenován čestným členem Českého horolezeckého svazu.


Pane Červinka narodil jste se v Opavě. Co stojí za Vaší celoživotní láskou zvanou horolezectví? Jak se to přihodilo?
V Opavě jsem se narodil, ale ve dvou letech jsme se přestěhovali do otcova olomouckého rodiště. V učení, ještě za války, mě jeden ze starších kolegů zlákal k vodáckému sportu. Jezdil jsem s nimi na kajaku. Ve vodácké mezisezóně se hledaly další aktivity. Jezdili jsme do Prachovských skal, Sedmihorek, kde jsme viděli, jak se tam leze a tak parta řekla, že by se to mohlo zkusit taky. U Olomouce byly v Hlubočkách nad řekou Bystřičkou asi 30m vysoké skály. Jednou v létě mě tam členové místního horolezeckého oddílu vzali. Na konopném laně jsme nejprve slézali malou asi pětimetrovou skalku, ale pak mě vzali na takový exponovanější traverz. Ve předu horolezec, vzadu horolezec, uprostřed já. Podíval jsem se dolů k Bystřičce a dostal strach. Řekl jsem si, že jestli se odtamtud dostanu v pořádku, tak tím jsem s horolezectvím skončil. Tehdy mi navíc ujel vlak, já přijel domů pozdě večer a pěkně si to odnesl. Máma mě už totiž nahlásila na policii, že jsem se ztratil. To bylo někde v roce 1946-7. Jo a slib jsem nedodržel.


Takže první vysoké hory byly Vysoké Tatry?
Jo, koncem čtyřicátých let jsem tam byl prvně v rámci oddílového zájezdu. Tatry byly přístupné absolutně všem. Chodit i tábořit se mohlo všude. My měli tábor u Žabích ples. Vyvrcholením zájezdu byl výstup na Žabího koně (klasifikace III). Starší kolegové ale usoudili, že jsem na takový výstup příliš mladý, no a tak jsem dost naštvaný musel na Štít Olgy, což je dvojka. Tím skončila má první návštěva Tater. Naštěstí na dalších výpravách jsem si už mohl dělat, co jsem chtěl.

Jak začala česká reprezentace



V padesátých letech jste se stal členem nově vytvořeného čs. reprezentačního družstva.
První reprezentační družstvo vzniklo v roce 1952. Každý z krajů vyslal nějaký počet horolezců na první sraz v tatranské Bělovodské dolině. V obrovských stanech nás bylo asi 70. Všichni se rozdělili do lezeckých družstev, já byl nejmladší a navíc za Olomoucký kraj jediný, nikoho jsem tam neznal. Zbyl na mě nejstarší horolezec pan Trousílek. Řekl jsem: „Pane Trousílek nemohli bysme si spolu něco vylízt?“ Pohrdavě se na mě podíval. „S Tebou? Umíš vůbec lízt?“ Nakonec jako první nastoupil na pětkovou Litvorovou vežu a moc mu to nešlo. Tak já za ním: „Pane Trousílek, prosím Vás, nemohl bych to zkusit?“ No a pak jsem to celý vyvedl až nahoru. Na závěr bylo vybráno asi 18 lezců a tím vzniklo reprezentační družstvo. Já mezi nima.


Tím se otevřely možnosti k vycestování do opravdových hor, ne? Alpy, Kavkaz …?
V 55. roce jsem byl veden jako náhradník pro první výjezd do Alp. Velička si na Galerii Gangu zlomil pánev a tak jsem se jedenáctičlenné skupiny stal součástí i já. Z italské strany pak naše skupina vylezla hřebenem na Mt.Blanc. Pěkný výstup. Kavkaz byl pro cizince dost nepřístupný, takže první expedice byla až v roce 1958. Museli jsme se ale podřídit tamnímu nesmyslnému režimu. Ranní společné rozcvičky, schvalování výběru túr, kontrolování co na výstupy s sebou (museli jsme např. brát i hlávku zelí, dřevo na topení…). Počasí moc nepřálo, takže jsme se museli spokojit s výstupem na Elbrus klasickou cestou.


Nebyli jste při pohledu zpět až příliš troufalí? Myslím to ve vztahu na tehdejší vybavení, materiály, techniku.
Pravda je, že naše první výstroj pocházela z pozůstalosti po německé armádě. Okované kožené boty, klasická kovaná stoupací železa-mačky, konopná lana a celtové oblečení. Později kdo mohl, dělal si doma péřové bundy a spacáky. Měl jsem výhodu, že moje sestra byla švadlena, takže u ní v kuchyni se to cpalo, všude kolem plno peří. Na Kavkaze jsem to pak ještě dobře prodal a vše utratil za jejich „maróženoe“. V pětapadesátém jsme ale přivezli v Francie vzorek batohu (kletrsak), vibramové podrážky, stoupací železa. U nás se to pak předalo šikovným lidem v příslušných firmám a začalo se to vyrábět. Spousta vybavení se ale i nadále dělala na koleně.

Jednou jsme letěli s nebožtíkem



A co doprava do tisíce kilometrů vzdálených asijských zemí? Pamatuji-li si ještě z vojny, tak např. Praga V3S snad nejezdila rychleji jak 60 km/hod.
Maximálně 60! První oficiální čs. expedice byla v roce 1965 do Afghánistánu do oblasti Váchánu v Hindúkuši. Ne všichni museli „véeskou“ jet. Byla totiž zřízena letecká linka Praha – Kábul. Z Teheránu jsme už ale byli v letadle jen my a pamatuju se, že je už ani nikdo nenaváděl.


Takže letěli „na oči“?
Jo, možná že jo (smích). V Kábulu na docela moderním letišti nás vítala asi stovka lidí. Nakonec ale vyšlo najevo, že v podpalubí převážíme rakev s afghánským nebožtíkem z Československa a početná rodina si přišla pro tu mrtvolu… Trvalo ještě měsíc, než jsme dostali povolení a mohli z Kábulu do Váchánu vyrazit. Měl jsem ale výhodu, byl jsem v expedici zařazen i jako asistent kameramana čs. krátkého filmu, takže jsme spolu za ten měsíc zemi docela projeli a natočili spoustu zajímavého materiálu. Pětatřicetimilimetrová kamera, baterie a kazeta ale vážila asi 12 kg, takže v horách jsem krom běžné zátěže musel vynášet ještě tuto techniku. Hlavní kameraman pak natáčel pomocí dlouhých teleobjektivů ze základního tábora.

Fotografoval jste dříve, než lezl po skalách, nebo to byla pozdější touha zdokumentovat to, co málokdo mohl zažít a vidět? Jak Vás poznamenal svou fotografickou posedlostí Váš přítel nejen na laně, vynikající fotograf Vilém Heckel?
No, fotografovat jsem začal při první výpravě do Alp půjčenou Leicou na atypický formát 24 x 24 mm. Později s námi začal jezdit do Tater Vilda Heckel. Měl ale spoustu těžké techniky, takže jsem se mu vždy nabídnul, že mu s těma foťákama pomůžu. Byl jsem pak tedy u toho, když fotil a to byla pro mě první a asi největší škola. Z Ruska jsem si pak přivezl svůj první vlastní fotoaparát, bytelný kinofilmový Kijev.


S Vilémem Heckelem jste se potkával často. Jak to bylo v roce 1967 na Tirič Miru?
Výstupem na 7.706 m vysoký vrchol jsme m.j. vytvořili čs. výškový rekord. Sestoupili jsme pak do sedla, přečkali noc a chystali se dolů. Ráno bylo krásně, cítili jsme se dobře a tak volba padla ještě na bezmála 7.500 m vysoký západní vrchol. Úplně vyčerpáni a dehydrováni jsme po jeho zdolání slanili do IV. výškového tábora, kde na nás čekal Vilda. My úplně vyřízení, žízniví a co udělal jako první on. No začal nás fotit jak se potácíme. Nechci opakovat, co jsme mu tehdy řekli. Samozřejmě, že už ale měl nachystaný teplý čaj a tak. Byl z našeho stavu ale dost nešťastný, protože měl přislíbeno, že s ním někdo vystoupí na sousední 6.875 m vysoký vrchol Dir Zom. Šel jsem s ním stranou a říkám: „Vildo víš co? Já řeknu, že mně je blbě a že tady se mnou počkáš do rána a druhý den že půjdeme dolů“. Ráno jsme vyrazili nahoru. No vyrazili. Já se spíš plazil, ale na vrchol jsme nakonec oba dolezli. Vilda tam dle svého tvrzení udělal nejlepší ze svých záběrů. V základním táboře jsem se pak 14 dnů léčil z pneumotoraxu. Teprve pak jsem byl schopen vlastní chůze. A když jsme se vrátili domů, Vilda mi daroval svůj Roleiflex.


Olomoucká expedice v roce 1970 na karakorumský Haramoš Vám zřejmě zachránila život.
Horolezecký svaz olomouckou expedici povolil s tím, že já tam pojedu jako garance zkušenosti. Mezi tím ovšem ale udělali liberečáci expedici do Peru, Vilda mně už dokonce vyřídil i lodní lístek. Říkám mu:“Vildo já jsem to slíbil kamarádům a ta expedice by nemohla vyjet, nezlob se rád bych do Jižní Ameriky jel, ale nedá se nic dělat“. Dokonce i manželka mi vyčítala, proč tam nejedu, když jsem tam ještě nikdy nebyl. Do Pakistánu jsme vyjížděli asi 11 dnů po tom, co tam všichni pod lavinou zahynuli…


Co to s člověkem udělá, když řízením osudu přijde naráz o několik přátel?
Odjíždíte vždy s tím, že i Vám se to může stát a musíte s tím počítat. Když se člověk zabije, nedá se s tím nic dělat. Je to fakt. Horší ale je, když se třeba těžce zraní, žije a nemůžete mu pomoci. Strašný pocit bezmoci. Vzpomínám na vážné zranění Honzy Kounického na Makalu. Byly jsme s ním ve výšce 7.900 m a nebyla šance jej dostat dolů.

Vzpomínky na kamarády



Jako rodák z Police nad Metují se musím zeptat, zda jste se kdy na laně setkal s Mírou Šmídem?
Mirek byl zvláštní člověk. Rád všem oponoval, přitom byl obrovský kamarád a bylo na něho stoprocentní spolehnutí. Vídali jsme se poměrně často. Například v roce 1990 jsme v malé partě vyrazili do pohoří Tan Šan na Chan Tengri (6.959 m). Den před vrcholovým útokem mě ale šíleně chytly zuby. Musel jsem rychle dolů. Absolutně odmítal pustit mě do základního tábora samotného. Sestoupili jsme tedy společně. Pak se vrátil a kopec vylezl.

V Hindúkuši byl před 41 lety Vaším spolulezcem Vlastimil Šmída. Je to shoda jmen, nebo jde o stejného Vlastimila, s kterým jste po roce 2000 slezl několik vrcholů v jihoamerických Andách?
To je ten samej. Seznámili jsme se právě v Olomouci na skalách v Hlubočkách. Je ale o tři roky mladší…(smích)


Kdo pro Vás ve Vašem životě lezce nejvíce znamenal?
To je těžký. Opravdové přátele člověk nejlépe pozná v situacích, kde o něco jde. Třeba i o život. V mezních situacích. Teď mě napadá právě Vlastík Šmída.


Je známo, že výstup např. na osmitisícový vrchol s použitím kyslíku jeho výšku z hlediska obtížnosti o mnoho set metrů snižuje. Použil jste někdy k výstupu umělou formu tohoto k životu nezbytného plynu?
Jednou jsem ho použil. Když jsme lezli Makalu. Nabídnul jsem se, že nahoru vezmu „šestnáctku“ kameru. Možná 6 kg váhy navíc. Spali jsme v 7.900 m a druhý den vidím, že tam leží jedna maska a poloprázdná bomba. Asi po padesáti metrech byla prázdná.

Nicméně jste si to vyzkoušel a …
.. a bylo to bezvadný (smích).

Co říkáte komerčním „vynáškám“ movitých klientů na vrcholky světových hor? Nedegraduje to smysl horolezectví? Kdo má dneska peníze, najme si nosiče, celou dobu dýchá kyslík, který mu nese nosič za ním a jde. Tábory jsou postavené, jde se na lehko. Není to už ono, ale je to tak. Ono se dnes změnilo mnohé. Například ledopád Kumbu pod Everestem využívají jako obchodní artikl šerpové. Celý ledovec zajišťují, trasu udržují a vybírají za průstup peníze. Jiná doba.


Kdy Vám v horách chodilo nejhůře?
Myslím, že nezapomenu na prvovýstup na jižní vrchol kavkazské Ušby severozápadní stěnou. Prvovýstupy se nepovolovaly, dělali jsme to s Vlastíkem Šmídem načerno. Druhý den výstupu jsme se museli za vytrvalého sněžení v kolmé stěně zaskobovat a ve smyčkách přečkat dlouhou noc. Další den se nám nakonec podařilo vylézt do sedla, ale tam jsme myslím měli namále.


A kdy Vám naposled bylo dobře?
No, já myslím, že bylo pěkný, když jsem s dcerou po 50 letech vylezl na Mt. Blanc.

Pane Červinka, nezlobte se, považují Vás v bezmála 78 letech za přírodní úkaz. Nemohu se nezeptat jaké máte další plány? Říkal jste něco o Pákistánu.
To padlo, Vlastík měl teď nějaké zdravotní problémy, ale říkal, že už má něco nachystáno. Pákistán asi ne, bude to asi Evropa. Něco malého. No měli bychom taky už trochu uvažovat o našem věku…(smích).

Ctibor Košťál