Nápad vznikl, jak už to v Čechách bývá, v hospodě. Nakonec se dalo dohromady jedenáct cyklistů a dva lidé jako doprovod. Na kola usedly také čtyři ženy. „Nejsme žádní trénovaní jezdci, občas si vyjedeme. Byli jsme zvědaví, jak to zvládneme,“ vysvětlil Josef Kňourek. Start byl pro účastníky rozdílný. Pět se vypravilo přímo k prameni Labe, další se k nim měli připojit v Jaroměři a Miletíně.
Pramen Labe byl pod závějí sněhu
Na horách se museli potýkat nejen s kopci, ale také se sněhem. „Byli jsme letos asi první cyklisté na hřebenech. Tři a půl hodiny jsme tlačili kola. Cestou nás potkávali běžkaři, kteří si z nás dělali srandu, že jsme si zvolili špatný dopravní prostředek,“ doplnil Kňourek. Původně si chtěli účastníci expedice připít na zdar cesty vodou z pramene. Neuspěli. „Pramen byl pod dvoumetrovou závějí,“ prozradil Josef Kňourek.
Díky zpoždění v Krkonoších se obě skupiny sjely v Lázních Bohdaneč, odkud pokračovaly do Břehů u Přelouče. Tady poprvé nocovaly. Druhý den musely zdolat více než stokilometrovou trasu do Litoměřic. Používaly většinou cyklotrasy nebo silnice, které vedly kolem Labe. Poslední etapa, která měřila opět více než sto kilometrů, je přes Děčín zavedla do cíle, do Hřenska. „Tady jsme kola naložili na vlak a přes Liberec zamířili zpátky, do Dvora Králové,“ uvedl Kňourek.
Všichni berou jako velký úspěch, že se jim podařilo celou trasu zvládnout. Věkový průměr členů expedice byl čtyřiačtyřicet let. Mužská část cyklistů oceňovala hlavně své ženské kolegyně, které cestu zvládly bez problémů. Jízda se obešla bez kolizí a technických závad. Pouze jednou měnili proražené kolo. „Díky firmě Petr Bike jsme vezli náhradní bicykl a potřebné díly. Naštěstí jsme je nepotřebovali,“ doplnil Kňou〜rek. S financováním cesty jim pomohli dva další sponzoři.
Přivezli si z cesty malé sele
Některé příběhy může napsat jenom život. Expedice si z cesty přivezla živé sele. „Když část týmu čekala před jednou restaurací v severních Čechách, zastavilo tam auto. Vylezl z něj muž a nabízel sele. Prý dokončil stavbu domu, dostal ho jako dárek a neví, co s ním,“ uvedl Kňourek. Cyklisté projevili zájem, muž jim pašíka dal, nasedl a zmizel. Vézt živé prase na kole by nešlo. Proto sehnali známého, který nedaleko bydlel. Ten jim čuníka převezl domů. Společně ho vykrmí a potom se sejdou při zabijačce nebo grilování. Jestli si podobný cyklistický kousek zase zopakují, není ještě zcela jasné. Určitě se ale budou podílet jako dosud na organizování sportovních a společenských akcí v regionu.