Za ním se ohlíží kolemjdoucí muž, který poznamenává: „Zase jeden zfetovanej a ožralej.“ Další lidi se zastavují a dívají se, co se to děje. Paní s kočárkem se potácejícímu mladíkovi vyhýbá. Najednou se kluk uprostřed ulice zastaví a bezvládně, zato hlasitě, se sune k zemi. Téměř okamžitě se u něho zastavuje starší muž: „Hej? Copak je? Jsi v pořádku?“ V tom jsou okolo další tři muži a jeden z mladíků vytahuje mobilní telefon a volá na linku 155. Další tři minuty muži zjišťují, jestli chlapec v bezvědomí dýchá, zda nemá zapadlý jazyk a snaží se ho obrátit do stabilizované polohy.

Takto probíhal ve čtvrtek na trutnovské pěší zóně test Krkonošského deníku, při kterém redaktoři zjišťovali, zda jsou lidé ochotní a schopní pomoci zraněnému člověku. Učitelka Střední zdravotnické školy Marcela Seidlová, jež všemu přihlížela, na adresu lidí, kteří neváhali první pomoc poskytnout, poznamenala: „Když bych měla hodnotit jejich práci, řekla bych, že jednali pod stresem. Zraněného posazovali, a to by se nemělo stát. Vyšetření základních vitální funkcí, zornic a celkové vyšetření bezvědomého provádíme vleže na zádech.“ Vyjádřila ale uznání, že muži dokázali plnit pokyny záchranky.

A jaké byly pocity lidí, kterým nebyl osud mladíka v bezvědomí lhostejný?

Zdeněk Bejdák, 22 let, Jablonec nad Nisou: „Myslel jsem si, že zakopl, rozbil si hlavu a upadl do bezvědomí. Hned jsem si vybavil číslo 155. Na záchrance se ptali, kde se případ stal, tak jsem řekl, že u Máje v Trutnově. Taky se ptali, jestli dýchá, ať ho položíme na bok, zakloníme mu hlavu. Myslel jsem na to, jestli to přežije nebo ne. Měl jsem strach. Kdybych nevolal záchranku, snad bych byl schopen mu ve stresu pomoci, ale raději jsem zavolal a čekal na pokyny. Na základní škole jsem absolvoval první pomoc, ale moc věcí jsem si z toho nepamatoval.“

Petr Chmelík, 22 let, Jilemnice: „Zrovna jsem telefonoval, takže jsem přerušil hovor. Pak už jsem jen kontroloval, zda dýchá, má puls. Ještě jsem u ničeho takového nikdy nebyl.“

Miroslav Akštejn, 64 let, Trutnov: „Přišel jsem, až když už ležel na zemi. Myslel jsem si, že má záchvat – cukrovkářský nebo epileptický. Ten jsem ale vyloučil, protože se neklepal. Zjišťoval jsem, jestli dýchá, snažili jsme se mu podložit hlavu, moc ho nezvedat. Byl to nepříjemný pocit, když se kluk tady motal a najednou padl na zem a zůstal ležet. Ale člověk hned jedná. Na nějaký strach není čas. Tady mladíci se chopili telefonů, snažili jsme se ho nějak zajistit. Pro mě to není poprvé. Už před lety jsem takhle pomáhal jedné ženě. Tam se však každý zásahu vyhýbal.

Čtvrtý zachránce s námi nechtěl nic míst a po zjištění, že zranění je jen fingované, rychle odešel.

Byli však i tací, kteří rychle prošli kolem. Mladá dívka si ležícího mladíka všimla, ale pokračovala v chůzi a naopak přidala a zmizela v boční uličce. Dva z přihlížejících se sice do aktivní pomoci nezapojili, ale vytáhli mobily. Starší muž, asi padesát let: „Ležícího jsem si všiml, ale už tam je plno lidí, jen bych se pletl.“

Další z přihlížejících, žena ve středních letech: „Asi nevím, jak bych mu pomohla. Nejjednodušší by bylo zavolat záchrannou službu. Sice jsem nedávno absolvovala zdravotnické školení, ale člověk v tu chvíli na všechno zapomene. Jakoby mu zdřevěnělo tělo. Nemůže si najednou vzpomenout na všechny ty poučky, jak má správně postupovat. Už jsem měla příležitost pomoci muži, který byl v bezvědomí. V jeho případě se jednalo o zranění kombinované s alkoholem. Dostal čaj, jídlo a potom zmizel. Hlavně, že to dobře dopadlo.“

Starší manželé doslova proběhli kolem ležícího mladíka v bezvědomí téměř bez povšimnutí. Redaktoři je dohonili před restaurací Kotva. „Vy jste neviděli toho ležícího chlapce?“ ptali se novináři. „My strašně spěcháme na vlak, nezlobte se. Vždyť tam kolem něho už bylo dost lidí. Jen bychom tam překáželi. Samozřejmě bychom se pokusili mu pomoct, kdyby tam nikdo jiný nebyl.“

Jak to celé začalo…

Udělat s nic netušícími lidmi na ulici reálný test znalostí poskytování první pomoci bylo lákavé. Ještě před startem akce jsme museli včas informovat pracovníky na linkách 150, 155, 158, 156 i 112, aby k simulovanému případu zbytečně nevyjížděli.

Díky studentům Střední zdravotnické školy měla redakce Krkonošského deníku zajištěné figuranty. Ty jejich učitelka Marcela Seidlová namaskovala tak, že jejich zranění vypadala opravdu strašidelně. Umělá krev v obličeji a na ruce se zdála více než skutečná.Důležité také bylo vybrat takové zranění, které by figurant jednak přesvědčivě zahrál, jednak aby si s ním lidé „z ulice“ dokázali poradit. Nakonec padla volba na opilého mladíka, který spadne na zem a následně upadne do bezvědomí.Druhým případem již byla instruktáž pro veřejnost. Při té Marcela Seidlová okolo stojícím názorně předvedla pomoc člověku s epileptickým záchvatem (padoucnicí) a s tepenným krvácením.

Telefonát na 155 - Z D E ! ! !