V městské lokalitě Náměrka žije čiperná paní skoro celý život. Přivdala se tam. Má dvě dcery, čtyři vnoučata, pět pravnoučat a dva prapravunky. „Manžel zemřel v roce 1977. Chybí mi, ale ráda na něj vzpomínám. A rodina se o mě dobře stará,“ řekla čiperná jubilantka. “Pořád ještě čtu, to mě zajímá,“ dodala. Její pětasedmdesátiletá dcera Eliška Svatoňová, která s maminkou v rodném domku stále bydlí, její slova potvrzuje. „Zajímá ji třeba regionální tisk. Chce vědět, co se kde děje. Nedávno jsme z ušetřených peněz, které maminka dostala, koupili velkou televizi. Každý večer ji zapínáme po půl osmé,“ přiblížila dcera Eliška.
„Je mi jedno, co tam dávají, je to pro mě kulisa,“ dodala Eliška Škodová. Oslavenkyně se dále svěřila, že z jídel má celý život nejradši spíše ta „chudá“. Zemlbábu, chlupaté knedlíky nebo třeba rýžový nákyp. A z dalších pamlsků? „Chutná mi vše, co upeče dcera,“ dodala oslavenkyně.
Stoletá paní je obklopena láskou. I druhá dcera Stáňa Kulhanová, které je šedesát roků, mamince věnuje svůj čas, jak jen může. Celá rodina bydlí ve Rtyni, nemají to k sobě daleko. „Byla jsem vlastně takovým nechtěným dítětem,“ říká žena, které by též nikdo roky nehádal. V rodině se všichni dožívají požehnaného vysokého věku. „No, byla tenkrát těžká doba. Konec války, další dítě jsme nechtěli,“ vysvětluje paní Eliška, která dnes na dcery a jejich rodiny nedá dopustit. “Máma se ze všeho vždy dostala. Když měla před lety zápal plic a pohrudnice, vnuk se nabídl, že se o ni bude starat. A ona řekla: Já ti za to spravím všechny ponožky. A to také opravdu dělala a stále dělá,“ vzpomněla druhá dcera Eliška Svatoňová.
Když se oslavenkyně měla podepsat do pamětní knihy městského úřadu, váhala. „Nevím, jestli se mi to ještě povede,“ měla obavy. Zvládla to však bez potíží. Při odchodu z významné oslavy ve Rtyni v Podkrkonoší jeden z gratulantů, asistent poslance Parlametnu Robina Böhnische Jaroslav Špaček poznamenal: „Kdybych se měl dožít stovky let, tak bych si přál, abych měl takové rodinné zázemí.“