Trutnovský učitel a cestovatel Libor Turek (43) patří mezi nejprotřelejší a zároveň nejžádanější cestovatele v regionu. „Vždycky mi přišlo strašně líto, když jsem měl obrovské množství informací a zážitků, a pak jsem o tom povídal jen při prohlížení albumů,“ říká dobrodruh, který na gymnáziu v Trutnova vyučuje matematiku a fyziku.

První přednášku udělal v roce 1993 po návratu z Nepálu. „Setkala se s velkým úspěchem, a to mě jakoby nakoplo,“ dodává. Od té doby si uskutečnil desítky cest do evropských i zámořských zemí a realizoval bezpočet přednášek po celých Čechách. První expedice podnikal většinou sám, v posledních 10 letech jej doprovází manželka Katka.

Pro každého, koho lákají výlety do zahraničí, byl zlomem rok 1989. Jak se cestování od té doby změnilo?

Turistický ruch se rozvíjí masově. Například o země, jako je Nepál či Peru, které jsem navštívil po roce 89, je v současnosti takový zájem, že na některá místa se příliv turistů musí regulovat. Z tohoto důvodu je třeba plánovat cestu až s ročním předstihem a včas si rezervovat povolení ke vstupu do turisticky atraktivních míst.

Jak se změnili Češi?

V 90. letech jsme byli chuďasové, jezdili jsme s batohem jídla spát pod širák. Třeba při cestě na Mont Blanc jsme spali v lese u načerno, a nebyli jsme jediní. Dneska je Česká republika ekonomicky někde jinde a také čeští turisté se už chovají jako ti “západní“, vyhledávají kvalitní ubytování i stravování. Úroveň cestování je dnes úplně jiná.

Spoustu lidí dnes už tolik nelákají exotické země, naopak velkým hitem jsou „zapomenuté“ evropské státy: Rumunsko, Albánie nebo Slovensko. Čím to je?

Po otevření hranic byl boom, kdy se každý hnal na západ, kam se dlouho nemohlo. Myslím si, že lidi dneska hledají hlavně krásnou přírodu a klid, kterého je i v některých evropských, státech ještě relativně dost. Třeba v Norsku, Skotsku a částečně i na Slovensku, kde navíc není žádná jazyková bariéra. Samozřejmě další skupina lidí hledá turistické atrakce a vzrušení při různých adrenalinových sportech či lyžování. Díky zlepšujícím se ekonomickým podmínkám si to může dovolit stále větší skupina obyvatel. Masový turistický ruch ale mění cílové destinace a jejich kulturu. Myslím, že svět bude v dohledné době velice uniformní. To, co bylo možné v dobách Hanzelky a Zikmunda, kteří objevovali téměř panenská místa na Zemi, je v současnosti už nemyslitelné. Dneska vás cestovní kancelář doveze za původními kmeny na jakýkoli světadíl. Bohužel to už není žádné objevování, ale masová turistika a byznys.

Jakého cestovatelského zážitku si nejvíce ceníte?

Jeden z největších zážitků byl s domorodci v Nepálu, kde jsem společně se dvěma známými, v nadmořské výšce asi pět kilometrů, zabloudil do opuštěné vesnice, ve které žili jen tři lidi. Strávili jsme u nich fantastické odpoledne a večer, kdy nám připravovali jejich bramborové speciality přímo na jačím trusu. Komunikace mezi námi byla velice zajímavá, protože my jsme uměli anglicky a česky, oni zase nepálsky a nevársky. Důležité bylo, že jsme se chtěli domluvit a pomocí posunků, gestikulace i úsměvů se nám to obdivuhodně dařilo. Přestože jsme setkali poprvé a naposled, panovala tam nádherná atmosféra, na kterou hrozně rád vzpomínám. Druhý den jsme se loučili se slzami v očích.

Ještě před několika lety byl cestovatel dobrodruhem, dnes je zahraničí tak dostupné, že za cestovatele se považuje kdekdo. Nemáte pocit, že dochází tak trochu ke znehodnocování této dříve výjimečné profese?

K určité devalvaci dochází. Každý, kdo jede na čtrnáct dní s cestovkou a nafotí pár obrázků, se dneska vydává za cestovatele. Na druhou stranu lidé dokáží rozpoznat kvalitu. Aby člověk mohl dělat dobré přednášky, je důležité mít nejenom kvalitní fotodokumentaci, ale především schopnosti poutavě o svých zážitcích vyprávět. Myslím, že kvalitní slovní projev je možná ještě důležitější než samotné fotografie, které si každý může prohlédnout třeba na internetu.