Přijel v kočáře, promluvil k lidu, a zapózoval fotografům, aby jeho cesta byla zdokumentovaná i pro příští generace. „Rozhodl jsem se pro cestu, protože jsem se dozvěděl, že je tu velmi pracovitý lid. Chtěl bych vás všechny pozdravit a popřát vám krásný den. U této příležitosti jsem se rozhodl, že zruším robotu a ode dneška lid nemusí robotovat na polích a lesích císařských,“ prohlásil před nadšeným davem.

Josef II. proslulý zrušením cenzury a nevolnictví navštívil obec v roce 1779. Povolil místním stavbu vlastního kostela a školy. Ti mu pak jako výraz úcty a vděku postavili sochu.

Od roku 1923 ale byla coby zakázaný symbol monarchie uložená v hasičské zbrojnici. V roce 1969 málem skončila ve šrotu. Nadšenec Jiří Laštovička tomu tehdy zabránil. Po padesáti letech si to místní připomněli rekonstrukcí dobového průvodu. „Je to pro mě zadostiučinění, že jsem všechno kolem sochy nedělal zbytečně a jsme rád, že místní sdružení Náves mně vyšlo vstříc a udělalo průvod,“ uvedl čtyřiasedmdesátiletý Laštovička.

O sochu se s několika přáteli postaral se vším všudy. Zvládl ji zrenovovat, ověřit v knihách, jak skutečně má vypadat, a natřít správnými trvanlivými barvami. Zaplať pán bůh, že jsem měl v životě tolik kamarádů, kteří mi se sochou pomohli,“ řekl Laštovička.

Teď stojí socha v plné kráse před jeho chalupou. „Byly momenty, kdy mě mrzelo, že jsem ji zachránil. Takové s tím byly někdy peripetie,“ okomentoval stručně komplikace, které během padesáti let kvůli Josefu II. měl.

Oba se v posledních letech stali známou turistickou atrakcí. Vzácnou sochu panovníka totiž nemá moc českých měst a obcí. A pokud ano, stojí většinou na veřejných místech. Markoušovický Josef II. je ale na trávníku před chalupou. „Tehdy ho nebylo kam postavit. Kdyby byl umístěný na veřejném prostranství, skončil by ve sběru,“ upozornil Jiří Laštovička.

Socha s chalupou se staly vyhledávanou zastávkou na cestě k rozhledně. Lidé místo obdivují, fotografují si ho, a v domku si kupují pohlednice a turistické známky. „Jsem společenský typ, s lidmi docela vycházím, ale svého času jsem tu byl jak informační centrum. Pořád jsem na něco odpovídal. Tak jsem udělal vývěsku s popisem celé historie,“ sdělil Jiří Laštovička.

Socha mu přirostla k srdci a dnes už si bez ní ani neumí Markoušovice představit. „Když se odspodu vracím k chalupě, říkám vždycky: Pepo, už se blížím! A když jedu pryč, tak říkám: Pepo, ahoj!“