Revoluci v roce 1989 neřídilo Občanské fórum, ale revoluce řídila Občanské fórum. V Hradci, kam přijel na pozvání Business clubu, to v rozhovoru pro Deník řekl publicista, textař, podnikatel a účastník tehdejších jednání s komunistickou vládou Michal Horáček.

Před dvaceti lety jste byl účastníkem jednání opozičních skupin s tehdejší komunistickou vládou. Co vám utkvělo nejvíc v paměti?
Paměť je vrtkavá, nicméně já jsem si vedl deník, který jsem potom vydal v knižní podobě pod názvem Jak pukaly ledy. Některé prožitky jsou tak silné, že zůstaly i po dvaceti letech zřetelné. Jednání byla emocionálně vypjatá, složitá a dramatická. Nejvíce fotografií a svědectví se zachovalo z první velké schůzky, kdy si předseda komunistické vlády Ladislav Adamec poprvé podal ruku s Václavem Havlem.

Rozhovory nebyly jednoduché a několikrát hrozilo, že zkrachují…
Kolikrát tam byly takové momenty, kdy se zdálo, že se jednání zastaví. Václav Havel v jedné takové chvíli najednou řekl: Víte co, tak se teď pojďme každý z nás nahlas zasmát. Představte si, že komunistický premiér se smál na Havla, což bylo pozoruhodné.

Rozhovory s tehdejší vládou byly plné zvratů, překvapilo vás něco?
Úplně všechno. Požadavky Občanského fóra se vždycky dělaly v noci v Laterně, kde byla spousta lidí a spousta vlivů, takže dát požadavky dohromady bylo hrozně těžké. Mysleli jsme si, kdoví jak jsou radikální, ale na mítinku na Václavském náměstí byli lidé stojící dole daleko radikálnější. Tvrdím, že Občanské fórum neřídilo revoluci, ale revoluce řídila Občanské fórum. Revoluci udělali lidé, kteří stáli na náměstích.

Kdy jste věřil, že události došly tak daleko, že není cesty zpět?
Pro mne revoluce vyvrcholila 30. listopadu, kdy Federální shromáždění zrušilo paragraf o vedoucí úloze Komunistické strany Československa ve státě. Bylo jasné, že dojde ke svobodným volbám.

Hodnotíte polistopadový vývoj výhradně pozitivně?
Nechci mluvit za jiné, takže to vezmu z pohledu mého života. Měl jsem velké sny, velké naděje a mnoho přání, a žádné z nich nedopadlo jinak, než že bylo daleko překonáno. Ani jsem se neodvažoval doufat v to, že budu moci vystudovat na otevřené a kvalitní univerzitě, nedokázal jsem si představit, že budu moci číst svobodné noviny, jezdit do celého světa a vydělat peníze. Nemohu říct nic jiného, než že to všechno považuji za zázrak.

Spolu s Michaelem Kocábem jste před revolucí roku 1989 založili iniciativu Most. Co bylo cílem?
Chtěli jsme zprostředkovat jednání mezi tehdejší mocí a opozicí. Dalším důvodem byla snaha omezit možnost krveprolití. Aby se nestalo, až jednou dojde k nějakému střetu, že někdo z davu na ulici vykřikne „komunista“ a pověsí ho na kandelábr. Jestli je něčím vinen, to se zkoumat nebude. To jsme si nepřáli. Mohlo dojít i k násilí z druhé strany. Nevím, jestli k tomu Most přispěl, ale ke krveprolití nedošlo.

Co dělá Michal Horáček dvacet let po sametové revoluci?
Teď se zabývám nejambicióznější věcí, kterou je lyrikál Kudykam uváděný ve státní opeře. Obnáší to desítky lidí, ohromné výdaje, ohromné nároky na organizaci. To je něco nezapomenutelného.