Jiní, kteří je osobně nazažili, jistě ale tuší, co kolikrát nevinní lidé si museli projít psychickou i fyzickou bolestí, a s úctou je obdivují. Kolik lidí za studenými zdmi starého domu umřelo vysílením, hlady či díky nedůstojným hygienickým podmínkám? Kolik lidí tvrdě bojovalo, aby přežilo až do konce, ale nepřežilo?

Kolem roku 1954 kruté období teoreticky skončilo, ovšem ve skutečnosti pracovní tábory fungovaly nadále a fungují i dodnes. Akorát s mnohdy honosnějším názvem a třeba i trochu s lepšími podmínkami. A skoro každý to ví! Denně čteme o tom v novinách, slýcháváme v televizích, ale nikdo nic nedělá, protože snad ani nechce, vždyť jen hloupý člověk by se nechal nachytat. Jak je možné, že stát se touto problematikou nezabývá? Mlčky jen pozoruje. Občas se zaměstnanci vzepřou, vyvolají stávku, podají oznámení a seženou si kvalitní důkazy, které jsou ale podle zaměstnavatele nesmyslné a neprokazatelné. Takže se po určité době se zapomene, vše vrátí zpátky a „pracovní agentura“ může znovu zaměstnávat nanovo.

I já jsem nedávno naletěla na podvodníky. Na internetu jsem si přečetla informace o chmelové brigádě. Za 15 dní výdělek až 8000 Kč. Neměla jsem jediný důvod pochybovat o podvodu. Vždyť přeci každý, kdo jel na chmelovou brigádu, si přivezl domů spoustu peněz a zážitků. Tedy nechala jsem se zaměstnat jednou nejmenovanou agenturou a odjela v květnu na Zavádění rostlin do žatecké oblasti. Věřte mi, práce pod touto „pracovní agenturou“ mi nebyla nikterak příjemná. Neboť už po pár dnech jsem se dozvěděla, že si agentura brala 50% z mého výdělku, a někdy i více, za zprostředkování brigádníka. Po jednoduchých výpočtech jsem zjistila, že když si odečtu stravné a to, co si agentura vezme pro sebe, mám za 9 hodin práce na poli pod nepříjemným náporem slunečních paprsků vyděláno asi 50 Kč a mnohdy ani to ne, protože normy jsou stanovené tak vysoko, aby nebyly pro normálního člověka splnitelné.

Takže podle vedoucího naše neschopnost, lenost a „nicnedělání“ vedly ze strany zaměstnavatele až k vyhrožování. Hrozil nám, že pokud za určené hodiny nestihneme udělat normu 175 babek, neodveze nás na ubytovnu a budeme muset zůstat na poli tak dlouho, dokud normu nesplníme, a potom budeme muset jít na ubytovnu pěšky, což činilo zhruba 8 kilometrů. Podotýkám, že nic z toho ve smlouvě nebylo, takže došlo doopravdy ze strany zaměstnavatele k vyhrožování.

Nikdo z nás nechtěl jít „domů“ pěšky, takže jsme doopravdy zabrali a naši předností se spíše stala kvantita než kvalita. A to se nečekaně nelíbilo „kvalitářkám“, které celý den chodily po poli a hodnotily naši práce. Spíše tedy než hodnotily kvalitu, nevhodně vulgárně nám nadávaly při jakémkoliv zaslouženém odpočinku.

Na nedůstojné podmínky si nemohu stěžovat, protože by mi stejně nikdo nevěřil. Pro ostatní budu jen líný člověk, který se bojí těžké práce. Ale nikdo už nehledí na to, že na ubytovně se netopilo, a když už, tak v omezeném množství. Nikdo se už nesnaží vidět ty hromadné špinavé sprchy, do kterých se bojíte vůbec vkročit, s věčně studenou vodou, nikým neuklízené. Nikdo z vás nevidí, pod jakými špinavými dekami jsme večer ulehali, bez povlečení.

Sedmý den jsem pocítila na levé ruce bolesti, a měla tak podezření na zánět šlach. Oznámila jsem tedy novou skutečnost svému vedoucímu a ten mě odmítl odvést k doktorovi a přímo mě vyhodil domů. Tak jsem se sbalila a domů odjela. Hned po mně odjeli další lidi a postupně další a další. Ihned jsem navštívila svého doktora, který mi mé podezření potvrdil.

Peníze jsme dodnes nedostala a ani s tím nepočítám. Dokonce mi hrozí pokuta za odstoupení od smlouvy. Vše je ještě nevyřešené. Ani právníci si nevědí rady, tvrdí, že takhle dobře napsanou smlouvu ještě neviděli.

Kolika lidem už došlo, co se v dnešní době děje? Co stát podporuje? A co je ochotný udělat pro to, aby to změnil? Nic. Ženeme se do záhuby a jen slepě pozorujeme. Než začnete pracovat pro firmu, pokuste se o ní získat co nejvíce informací, než se dostanete do rukou podvodníků a poté bude už pozdě.

Andrea Žitková