Asi díky německému jménu Vltavy „Moldau“ od sebe encyklopedie dodnes opisují nesmysl o tom, že se v symfonické básni skladatel inspiroval moldavskou lidovkou. České stopy ale v Moldavsku jsou. Na jihozápadě poblíž Rumunska leží Holuboje, rumunsky Huluboaia. Ves s českým, bulharským, ukrajinským a moldavským obyvatelstvem.

Češi sem přišli koncem 19. století přes Ukrajinu z východu Čech, zejména Podorlicka. Jejich potomci nás přivítali chlebem, solí a českou hymnou před školou Jaroslava Haška. Protože všechna mladší manželství jsou smíšená, jde místním čeština často ztuha. Češi jsou tu integrováni do většinové společnosti víc než ti v rumunském Banátu, s chutí se ale česky učí. Včetně nového starosty, původem Ukrajince, jehož manželka je českého původu.

V tisícihlavé obci má práci jen 44 lidí. Není proto divu, že mnozí hledají štěstí jinde. Včetně původní vlasti. V Česku žijí i dva synové Ivana Laudy, předsedy místního krajanského spolku Novohrad. Od počátku návštěvy bylo jasné, že nevyvázneme jen tak. Po dechovce a dětských vystoupeních následovalo posezení v hudební škole s pěveckým sborem Perličky, domácím vínem a sýrem paní Laudové. Končilo se společným moldavským tancem.

Daleko významnější menšinou jsou v Moldavsku Gagauzové, národ tureckého původu, který se přiklonil k pravoslaví a obývá vlastní autonomní oblast vedenou tzv. baškanem. Tím je nyní Michael Macar Formuzal. Ze své funkce je i členem vlády. Centrem regionu, kde se hovoří převážně turecky a rusky, je město Comrat. Zde jsme měli příležitost se s baškanem pracovně setkat a dozvědět se, že se právě chystá do České republiky.

Robin Böhnisch