Ani mráz však z náměstí demonstranty nevyhnal. Právě kolem trutnovské kašny zaznívaly první odvážné projevy, které prolamovaly ledy, a z nichž se formovala později ve všech pádech skloňovaná „sametová revoluce".

Hrozen den ode dne mohutněl, strach z policejního zásahu postupně mizel. Šňůry lidí proudily do tehdejší videopůjčovny v kině Vesmír, aby zhlédly události z Národní třídy, které se tam promítaly téměř ve smyčce. Nepřetržitě, stále dokola.

Trutnované se v těch dobách scházeli u kašny denně. Vždy kolem sedmnácté hodiny už podupávali, vyháněli mrazivou zimu z bot, mluvili, poslouchali, diskutovali. Nedá se nevzpomenout na čísi návrh, aby se demonstranti chytili za ruce a vyrazili do ulic. Lidský řetěz rostl a táhl se dolů Pěší zónou, přidávali se k němu další a další, zamířil k řece, pak kolem kina nahoru a Bulharskou zase zpátky do náměstí. Teplo se tam šířilo nejen ze zapálených svíček, ale i ze srdcí, jež se aspoň na nějakou dobu otevřela naději v lepší budoucnost a šířila o tom „něžné poselství". A když pak v začátku dalšího roku přijel do města Václav Havel, pod balkonem radnice se lidé nemohli ani pohnout, kolik jich přišlo.

Ten, kdo zažil tyto chvíle, ví, že tehdy se hrálo o všechno. O první volné vydechnutí, o zrod demokracie a svobody. Zvláště lidé, kteří s odvahou do toho boje vyšli už dávno předtím, nezapomenou, o co se tehdy s takovou silou vedl.

Listopad 1989 je stále mementem, který by měl připomínat, že svoboda není zdaleka samozřejmostí a že se může zvrtnout klidně ze dne na den.