Nejvíce lidí navštívilo smrčiny, bučiny i bory v sobotu a posléze i v neděli. Snad u každého lesa stálo nějaké auto. Netrvalo dlouho a počet houbařů převýšil počet hub.

Když se procházíte stromovím a potkáváte kolegy houbaře, může se vám ale někdy otvírat kudla v kapse. Nikoliv však proto, že by snad byla natěšená, až s ní budete čistit nějakého pěkného hříbka, ale proto, že vidí „houbaře“, jak svůj úlovek nese v kyblíku či dokonce v igelitové tažce. Kupodivu to dělají i ti, kteří chodí na houby poměrně často a měli by tedy vědět, že v igelitce se houby v tom lepším případě jen pomačkají, v tom horším zapaří a vzniknou v nich tak látky, které jsou po požití nebezpečné.

Do čeho tedy sbírat? No jednoznačně do vzdušného, proutěného košíku. V něm se houby ani nepomačkají a ani nezapaří.

Jsou mezi námi i tací, kteří nevědí, jak správně vlastně houby sbírat. Stará, dnes už překonaná rada vždy zněla: „Uřízněte houbu těsně u země. Podhoubí tak zůstane nepoškozeno a bude dál plodit.“ Dnes už víme, že tato metoda je spíše pro podhoubí škodlivá, než prospěšná. Zbylý kousek houby totiž začne plesnivět a jelikož je s podhoubím spojen přímo, rozšíří se plíseň i na ně a to posléze zaniká.

Nejlepší je houbu opatrně vykroutit, aby se celá oddělila od „houbových kořínků“ a my ji mohli dobře očistit a případně vykrájet červivou část. Důlek po houbě je dobré opatrně zahrnout jehličím, listím či mechem, aby zůstala část, samotné houby tvořící, chráněná a nevyschla. Odřezky je dobré také někam opodál zahrabat, protože schnoucí zbytky voní a lákají tak mouchy, jejichž larvy potom napadají příští houby, které zde vyrostou.

Doufejme, že postupně v lesích ubude těch, kteří škodí přírodě a tak i sami sobě a opět přibude hub, na které se s chutí vypravíme.

Petr Kuráň