„Hrádeček bylo jeho zamilované místo, jak mohl, pořád byl tady,“ řekl Vladimír Pechan, místní občan a Havlův soused. „Jinej už by si dávno nechal postavit něco nového, moderního, velkého, ale jemu stačilo to, co už měl. Byl to vlastně prezident s nejchudší chalupou,“ připomněl pětaosmdesátiletý farmář.

Nikdo jiný to nemá tak blízko k chalupě Václava Havla, jako Vladimír Pechan. S disidentem a pozdějším prezidentem prožil časy dobré i zlé. Včera, den před sedmým výročím Havlovy smrti zavzpomínal.

Časně ráno poklidil pietní místo, které před proslulou chalupou vzniklo. Pod srdcem z červeného proutí už hořely první svíčky. Udělal pro jistotu prostor i na další, a i na květiny, které obvykle k Hrádečku přinesou stovky lidí. „No jo, byl to Pan Prezident!“ zdůraznil pětaosmdesátiletý Pechan.

close Dobový snímek z alba manželů Pechanových. S Václavem havlem (vpravo) k nim přišla na návštěvu gymnastka Věra Čáslavská (vlevo). info Zdroj: archiv V. Pechana zoom_in
Dobový snímek z alba manželů Pechanových. S Václavem Havlem (vpravo) k nim přišla na návštěvu gymnastka Věra Čáslavská (vlevo).

Seznámili se v roce 1967, když Havlovi koupili chalupu jen pár desítek metrů vedle jeho hospodářství. „Chodil k nám pro vajíčka, mléko, strouhanku, byl u nás hodně často. A když za ním přijeli kamarádi, všem říkal: Musíte se jít podívat k panu Pechanovi!“ usmál se.

U hajného s hustým plnovousem se tak postupně vystřídali známí herci Jan Tříska, Pavel Landovský, Jiří Adamíra či Vlasta Chramostová. „Jednou se tu náhle objevil s Věrou Čáslovskou, jindy zase s Martou Kubišovou. To byla moc milá setkání,“ prohlásil. Když se na Hrádečku hrály Havlovy hry, byl naopak Pechan čestným hostem.

Bohužel, většina takových setkání nezůstala bez povšimnutí tehdejší policie a Státní bezpečnosti, která Václava Havla coby disidenta a odpůrce komunistického režimu sledovala. Často kvůli tomu Pechana vyslýchali. „Jen se u nás Havel objevil na návštěvě, hned jsem se dostal do potíží. Předhazovali mi, že jsem jeho duševní opora, že dělám protistátní činnost a podobné nesmysly. Přitom my se o politice vůbec nebavili, spíš o ženách,“ uvedl.

Se sametovou revolucí v listopadu 1989 přišly ale i veselejší historky. Režim padl, a Havel se stal prezidentem. Když pak 27. ledna 1990 přijel do Trutnova a vystoupil na balkon Staré radnice, jako jednoho z prvních v mnohatisícovém davu na náměstí si všiml právě vousatého hajného v klobouku. „Zdravím svého souseda Pechana z Hrádečku!“ zařval srdečně do mikrofonu. Havel pak sice kvůli státnickým povinnostem jezdil na chalupu méně často než dřív, ale na jejich sousedském přátelství se nic nezměnilo. „Když jsem jednou přišel na koledu, dostal jsem jako výslužku rum hradní stráže,“ přiznal.

Pravda, někdy už nebylo možné přijít jen tak, bez ohlášení, jako za starých časů. Třeba když se na Hrádečku uskutečnila setkání Havla s význačnými osobnostmi, například s ministryní zahraničních věcí Madeleine Albrightovou, generálním tajemníkem OSN Kofi Annanem nebo polským disidentem a politikem Jackem Kuroněm. „Chtěl jsem pro ně zajet kočárem, povozit je, ale ochranka mi to nedovolila,“ připomněl.

Václav Havel měl podle Pechana zvláštní povahu. „Když s někým mluvil, bylo vidět, že si vás vážil, jako kdybyste byl prezident vy, a ne on. Neskákal vám do řeči, vyslechl vás, a uznal, že máte kus pravdy. A pak slušně dodal, že to může mít třeba i nějaký háček. S tím by se do dnešní politiky nehodil,“ dodal Vladimír Pechan.