Čí to tehdy byl nápad?
Bez Honzy Švadlenky, sochaře a mého kamaráda, by tahle akce zřejmě nebyla. On je otcem myšlenky a zůstává jím po celých deset let. O sympoziích jsem sice věděl, ale sám bych to nezačal. A od začátku pro nás byla důležitá kontinuita. Nechtěli jsme dělat akci jednorázově, to by nemělo smysl. K přípravě jsme využili zkušeností lidí, kteří již v širším regionu měli se sochařskými sympozii zkušenosti. Konaly se tenkrát například v Turnově, Harrachově či Doksech. Hlavním cílem bylo podpořit náš rozvíjející se areál a taky přispět ke kulturnímu dění ve městě. Udělat akci, na kterou můžou lidé každoročně přijít a něco zajímavého vidět.

Jaké dřevo používáte?
Téměř výhradně syrové bukové klády z okolí. V tomhle nám vycházejí vstříc Lesy České republiky. Snad jen jednou jsme měli dřevo lipové, to když se kácely stromy v Trutnově. Z toho ale vznikly jen asi čtyři kousky.

Vyprofilovala se tu i stabilní skupina účastníků.
Je to tak. Honza Švadlenka tu byl pokaždé, někteří třeba sedmkrát, osmkrát. Několikrát přivezli i zajímavého hosta, takže přijeli tvůrci z Bulharska, Slovenska, Polska, Německa. Každoročně je tu kolem deseti účastníků, za dekádu je to zhruba třicet jmen. A přestože to není práce lehká, nechybí mezi nimi ženy či studenti uměleckých škol.

Má sympozium zaběhlý program?
Téměř ano. Je vždy od neděle do neděle. Sochaři přijedou, vyberou si materiál a Technické služby je traktorem přemístí tam, kde se se s nimi pracuje. Po šesti dnech je sobota vyhrazena vernisáži pro veřejnost.

Vznikly tu už desítky děl. Co se s nimi stalo?
Celkem jich je asi 130. Zhruba 12 až 14 ročně. Tady v areálu jich zbylo 22, takže více jak stovka je pryč. Něco jsme darovali obcím, úřadům, školám, něco se podařilo prodat.

O co je největší zájem?
Někdo tvoří objekty realistické, někdo abstraktní, je to každého svobodná volba. Zdá se mi ale, že větší úspěch mají sochy abstraktní. Snad v tom lidi více vidí jedinečnou osobnost tvůrce. Jde to z hlavy, přes srdce do toho dřeva. A z původního kusu špalku vznikne zajímavé dílo. To je na tom to nejkrásnější. Velmi dobře se dokáže prosadit i Milena Bauerová se svým užitným uměním. Její lavičky tu nikdy nezůstanou. Stejně jako máme stálou skupinu výtvarníků, existuje i stálá skupina zákazníků. Jedna paní z Kopidlna si dokonce vzala sedm soch naráz. Na statku měla trávník a chtěla ho něčím zpestřit.

Vyvíjelo se sympozium, vyvíjel se i areál.
Začínali jsme na zelené louce, byl tu jen svah a náletové olše podél potoka. To byl rok 1996. Postupně vznikl vlek, zasněžení, osvětlení, přibývaly objekty i sportoviště. A postupně nám tu vzniká i sochařská galerie, která je určitě zajímavým zpestřením dnes již zavedeného areálu.