KRNAP přes staletí hospodářského užívání přežil v podobě, kterou stojí za to chránit. Podařilo se tu zachovat velké přírodní unikáty arkto-alpínskou tundru a další glaciální reliktní jevy.

Lidé v Krkonoších žijí zhruba 800 let, ale skutečná kolonizace tu začíná někdy na počátku 16. století, a to cíleným osidlováním většiny Krkonoš německy mluvícím obyvatelstvem. Hlavním cílem bylo využít nerostné bohatství a bohatství lesů, především pro provoz zdejších hutních a kovodělných provozů a jako výdřevy kutnohorských stříbrných dolů. Už v roce 1609 císařská komise po terénní obhlídce prohlašuje Krkonoše za kompletně vytěžené a dřevaře přesouvá do Orlických hor.

Drsný život horalů

Když končila éra krkonošského „Klondike" a těžba rud se přestala vyplácet, přešla většina z těch, kdo tu přes tehdejší (z dneškem nesrovnatelně drsnější) krizi zůstali, na budní hospodaření. Odešli do hor a tam v chatrčích a chalupách chovali pár kousků vesměs krav a koz a pěstovali to málo, co na kamenitých políčkách mělo šanci vyrůst. Život to byl hodně nuzný a drsný, ale právě jeho výsledkem jsou dnes tak cenné diverzitní květnaté horské louky.

Pozitivní impuls (a novou tradici kraji) dalo embargo na dovoz textilu z Británie a jejích kolonií na začátku 19. století. To byl začátek tradice krkonošského textiláctví, které dalo místním lidem na dlouhou dobu nějakou obživu a regionu množství tradic, pohádek a poudaček. A v druhé polovině 19. století začíná do Krkonoš vstupovat nový fenomén, kterým je turistika. Zprvu letní, v poslední dekádě předminulého století už i výrazně zimní. Turistika a sport, které určují největší část ekonomické aktivity regionu dodnes.

Ve výčtu historických momentů, které určovaly tvář krajiny Krkonoš, nesmí chybět období, kdy zdejší obyvatelé (region byl z více než 70 % německý až do roku 1945, na dnešní polské straně kompletně německý) podlehli demagogické propagandě Adolfa Hitlera a Konrada Henleina. Poté hned v prvních měsících po skončení druhé světové války následovalo jejich takřka bezvýjimečné vyhnání z rodné země do Německa (a ti, kdo vyhnáni nebyli, přišli o většinu občanských práv). Krkonoše tak opustila naprostá většina dosavadních hospodářů, kteří měli po generace nabyté znalosti a schopnosti žít ve zdejší krajině, rozumět jí a být schopní s ní komunikovat. Po nich přichází éra rekreace závodních výborů ROH a podnikových chat. Z podhorských lázeňských městeček se stávají přestupní stanice pro hordy rekreantů.

A nakonec nesmíme zapomenout i na poslední z ekologických katastrof, které Krkonoše postihly, a tou byly imisní kalamity v 80. letech 20. století. Ty znamenaly další vlnu velmi rozsáhlého odlesnění hor. Do nápravy této katastrofy Správa KRNAP dodnes investuje značné finanční, lidské, ale i časové prostředky.

Člověk a příroda

Bez drsné horské přírody by dějiny člověka na tomto území vypadaly úplně jinak a bez generací hospodářů by zdejší příroda vypadala také úplně jinak. Jsem přesvědčen, že tyto souvislosti si musí dnes a denně primárně uvědomovat ochrana přírody. Ale jsou to právě tyto souvislosti, skrze které se naopak my snažíme ochranu zdejší přírody směřovat k veřejnosti. Podle mého soudu bez souhlasu lidí (veřejnosti), jako svého zaměstnavatele a objednatele svých služeb, nemůže státní ochrana přírody dělat svoji práci dobře a hlavně v dlouhodobější perspektivě udržitelně. A nejde zdaleka jen o to, že když lidé s pravidly ochrany přírody nebudou ztotožnění, nebudou je dodržovat. Jde hlavně o to, že pokud ochrana přírody nebude schopná a ochotná pravidla a hlavně omezení nutná pro ochranu přírody trpělivě, věcně a pečlivě vysvětlovat, časem by mohla skončit ona společenská objednávka. A lidi rozhodně nepřesvědčíme, když jim nedáme možnost přírodu (jejíž ochranu si mají platit a sami k ní přispívat) na vlastní oči, uši, nohy, kola či lyže poznat.

Nemá smysl tady vypočítávat všechny programy pro veřejnost, které nabízíme. Ostatně každý si je může stáhnout z webu. Považuji za klíčové, abychom, pokud možno, neminuli žádný využitelný kanál, kterými jsme (za daných finančních, personálních a časových možností) schopní oslovit kteroukoli z cílových skupin lidí, kteří se na území NP pohybují především těch, kteří jsou tu dlouhodobě, či těch, kteří sem jezdí pravidelně a často.

Proto využíváme spolupráce s městy a obcemi a jejich svazky v distribuci informací o národním parku. Proto komunikujeme s obcemi, ale i se skiareály či sportovními asociacemi o tom, které sportovní aktivity jsou v kterých lokalitách z hlediska ochrany přírody přijatelné a které rozhodně nikoli. Hledáme (a nacházíme) i partnery z byznys sféry… Snažíme se být maximálně otevření a aktivní v komunikaci s médii, zveřejňujeme maximum možného na webu a provozujeme oblíbené a informačně bohaté „denní zpravodajství" na svých profilech na Facebooku.

Veškerá zásadní rozhodnutí konzultujeme od počátku se samosprávami ať už individuálně s jednotlivými obcemi, tak s jejich svazky a především s celokrkonošským Svazkem měst a obcí Krkonoše. Obce jsou rovněž velmi aktivními členy Rady NP a spolupráce (nejen) v radě je velmi věcná, což samozřejmě věci jenom prospívá.

Aktuálně spolupracují Správa KRNAP a Svazek měst a obcí Krkonoše s dalšími partnery regionu na klíčové Integrované strategii rozvoje regionu Krkonoše na léta 2014 až 2020. Ta bude zásadní mj. pro naši schopnost (jako regionu) využít nadcházejícího finančního období programů, distribuujících podporu z evropských fondů.

Park patří všem

Ani tady ovšem není všechno růžové, ani my nežijeme a nepracujeme bez každodenních drobnějších i větších konfliktů. Ale věřím, že vědomí dobré vůle ke spolupráci na tom, aby Krkonoše zůstaly nejen turisticky atraktivní, nejen krásné, ale také přírodně hodnotné a unikátní, je obecně sdílené. A že se krůček po krůčku posunujeme od dob, kdy národní park byl pro místní něčím cizím („oni, KRNAP") k tomu, aby lidé v regionu považovali Krkonoše za „náš národní park". A protože jsem optimista, věřím, že se toho dožiju.

Jakub Kašpar