Ta studená už prý dávno opět probíhá. Ta horká a zcela jistě pro lidstvo fatální je zmiňována až příliš často. A to i v komentářích nejvyšších světových a evropských odborníků na tuto problematiku. Není proto žádný div, že se o tomto tématu stále častěji baví i prostá veřejnost od žen v domácnosti až po chlapy v hospodě.

Nad pivem se probírá střet dvou kultur a náboženství, boj o ropu či o světovládu. A není to už jen to klasické plácání, aby „řeč nestála". Ze slov a výrazů lidí je cítit vážnost, obava i opravdový strach.

Někdo se bojí o sebe, někdo o majetek a úspory, jiný o své děti. Slovům a činům unijních europolitiků z Bruselu už věří tak možná jeden ze sta. A pravdou je, že společnost je nenažraná, nekulturní a nevycválaná.

Nevíme už rozmazleností, co víc bychom měli chtít. Mládež se poflakuje u počítačů, cpe do sebe hamburgery a Redbull, lidé v nákupních centrech už ani nemají kde zaparkovat svá auta a kam narvat hory nových cetek. Politik státní i komunální krade sto první milion, protože sto je mu málo. A každý nadává, že takhle se nedá žít.....

Dívám se na dobové autentické dokumentární filmy. Na války na Sommě 1916 kde padlo v bahnitých zákopech 60 tisíc mladých mužů za jeden jediný den! Na Stalinův genocidní hladomor na Ukrajině 1932-33, kdy zemřelo až 9 milionů lidí hlady.

Na šílená japonská zvěrstva v Mandžusku, zejména v Nankingu 1937-38, kdy bylo za strašných podmínek zmasakrováno 300 tisíc civilistů.

Na filmy z Osvětimi, z Berlína či Hirošimy 1945. Na masakry třeba ze Siera Leone, Rwandy či Somálska 1991-96. Dívám se z pohodlí svého křesla a marně přemýšlím, na co si dnešní společnost stěžuje. Kde se bere ta lidská hloupost, kdy se třeba zákaznice rozhlédne po přeplněném obchodě a řekne: „nic tady nemají..? Kde se bere výraz děcka že: „s tímhle mobilem či tabletem se nadá žít?"

Narodil jsem se 15 let po poslední válce. Celé dětství jsem neměl naprosto nic a nosil jen oblečení po někom. Pamatuji první traktor na poli, první automobil v ulici, první televizi v domě. Bydleli jsme ve dvou místnostech a přesto jsme si nikdy nestěžovali na život tak, jako si tato společnost stěžuje na životní podmínky dnes.

Na rozdíl od dnešních, věčně ožralých a zfetovaných mladíků s rukama v kapsách, já nosil dva roky na zádech samopal v lesích na Šumavě a přesto jsem nebyl tak životem frustrovaný, jako jsou oni dnes.

Válka je strašná. To jistě. Ale občas neškodí si ji připomenout alespoň ve filmu, když už se o ní řeční i u piva. Možná to mnohým pomůže otevřít oči.

Jiří Kohoutek