Ocenění nedávno převzal na Pražském hradě. „Pro mě bylo ctí už to, že jsem se vůbec dostal mezi nominované. Když pak při slavnostním večeru vyhlásili třetí a druhé místo, a bylo jasné, že první budu já, úplně mi vyschlo v krku. Titulu si moc vážím,“ přiznává.

Během necelých čtyřiceti let se stal natolik uznávanou osobností, že ho sami kolegové navrhli na ocenění za příkladnou práci a vynikající úspěchy v požárním sportu. Skromně se ale brání tomu, že by byl výjimečný. „Není to moje ocenění, ale ocenění práce všech hasičů v kraji! A slavnostní večer byl vynikající prezentací práce hasičů,“ zdůrazňuje.

K hasičům nastoupil Zdeněk Šedivka jako dvaadvacetiletý mladík v únoru 1980. Nebylo to zas až takové překvapení, měl to vlastně napsané v genech. „Praděda zakládal v nedalekém Dubenci sbor dobrovolných hasičů, a byl tam velitelem. Děda byl hasič, táta byl hasič, bratr je hasič. Pocházím vlastně ze staré hasičské rodiny,“ směje se.

Co skutečně obnáší práce hasiče u veřejného požárního útvaru, však netušil. Předtím pracoval ve Strojtexu, za tři tisíce měsíčně. U hasičů byl nástupní plat 1750 korun. „Psycholog se divil, že mě to neodradilo, ale já řekl, že chci prostě dělat hasiče,“ říká.

Působil jako výjezdový hasič, ale okolnosti mu umožnily věnovat se i požárnímu sportu. „Z předchozí práce jsem byl zvyklý pracovat každý den. Tady jsem ale měl po čtyřiadvacítce najedno dva dny volna. Hodně jsem volný čas využíval k tréninku,“ vzpomíná.

Dřina se vyplatila. Vybojoval například republikové stříbro ve dvojboji, bronz ve výstupu na věž, a třetí byl i v běhu. Vyšvihl se až do československé (později české) reprezentace. Vydržel v ní přes osm let, závodil až do roku 1993. Dnes je vedoucím hradeckého krajského družstva požárního sportu. Proslul i jako spoluorganizátor republikových závodů. „Pořád mě to baví,“ prohlašuje.

V práci se časem vypracoval na velitele družstva. Kromě stanice ve Dvoře Králové odsloužil osm let v Hradci Králové. Pak se vrátil do Dvora, kde je od 1. července 2014 velitelem stanice. „Musíte mít hasičské srdíčko, práce pro hasiče vás musí bavit. A když vás baví, je vám jedno, že se v ní třeba zdržíte o hodinu déle,“ popisuje.

K zásahům jezdí se stejnými pocity, jako za mlada. „Samozřejmě, že je člověk zkušenější. Ale je to pořád stejné, protože nikdy úplně přesně nevíte, do čeho jdete. Ne vždy na vás na místě čeká to, co bylo lidmi hlášeno na operační,“ připomíná.

Oceňuje zároveň, jak se v posledních letech vývoj techniky pozitivně projevil i u hasičů. Například při vyprošťování lidí z havarovaných aut. „Umíte si představit, že vám někde teče benzín, vy tam řežete rozbrušovací pilou a házíte jiskry? Takové doby pamatuju! Místo současných speciálních rukavic jsme mívali svářečské. Dnes naštěstí máme k dispozici modernější a bezpečnější techniku a vybavení,“ chválí si moderní hasičskou výzbroj.

Pokrok je znatelný i ve výstroji. Dnešní hasiči mají tři typy oblečení - slavnostní, zásahové a služební. Dřív ale měli jedinou uniformu pro všechno. „Kalhoty štruksáky, sako se zlatými knoflíky a s výložkami, šedomodrá košile a kravata na gumičku. K tomu na nohách vyšší boty půllitráky, a v tom jsme zasahovali. Občas se nám stalo, že nám někdo řekl, že v tom k ohni nemůžeme, protože se v tom umažeme,“ směje se.

Po téměř čtyřiceti letech věrné služby u hasičů přiznává, že trpí silnou profesionální deformací. „Když například přijedu na hory, tak při ubytování v chalupě se nejprve dívám, kudy uteču. Vím totiž, hasiči v zasněžených horách nemají nárok se k ohni dostat včas,“ připomíná únorový požár Kneifelovy chalupy v krkonošské Velké Úpě, při kterém uvnitř zahynul člověk.

Oceňuje proto, že na krkonošské Luční boudě vznikla jednotka přímo ze zaměstnanců. „To je obrovské plus. Důležité je zasáhnout hned, efektivní hašení požáru je do deseti minut. A to hasiči na horách nemůžou stihnout,“ upozorňuje.

Také na nedávný požár pařížské katedrály Notre-Dame se díval s odborným nadhledem. „Když jsem v televizi viděl ten oheň, hned mi bylo jasné, že spadne ta úzká věž. Víte, abyste uhasil oheň, musíte se k němu dostat, jenže to je strašně těžké. A co hoří, už nezachráníte. Je potřeba zachránit, co nehoří,“ zdůrazňuje.

A kdy je podle něj hasič nejužitečnější? „Když nic nedělá, protože to znamená, že lidé nemají žádný problém. Když už ale přijedeme a pomůžeme, tak z toho mám dobrý pocit,“ dodal Zdeněk Šedivka.