Když jsem šel na zámek vyjednat si novinářskou návštěvu, byla to moje premiéra. Pokud jde o zámek v Rudníku, samozřejmě. Namířil jsem si to kolem už nefungující kašny přes něco jako nádvoří. Směřoval jsem ke vchodu se sloupovím, které zčásti zakrývalo odpočívající saně do spřežení. Jenže cestu mi zastoupili kůň, pes a dvě kočky. Vzal jsem za první kliku – a nic. Popošel jsem tedy vedle a u dalších dveří objevil zvonek. Místo stráže, lokajů či aspoň zvonce obyčejné tlačítko. Vyzkoušel jsem je a za chvilku se objevila paní. V domácím, až pracovním. A skvrny nebyly ani dekorací, ani neměly historický původ. „Promiňte mi to přijetí, ale zrovna malujeme,“ slyšel jsem hned po pozdravu.

Na zámku jako v podzámčí, z pohádky v realitě. Byla to zámecká paní Milena BAIERLOVÁ. Ale tohle oslovení prý nemá vůbec ráda…

Jaký je život na zámku v 21. století?
Pro mě to není ani tak zámek, ale dům jako každý jiný. Počáteční nadšení opadlo, zůstala hlavně práce. Vytkli jsme si jeden malý cíl – každý den udělat něco…

Byla to původně realizace dávného snu?
Vůbec ne, žádný sen. Jednou jsme jeli okolo, nejspíš z Pomezních bud. Musím připomenout, že já to tady znám, pocházím z Lánova. Do Hostinného jsem jezdila na gymnázium, sice ne přes Rudník, ale je to přece kousek. Ve dvaceti jsem odešla z domu a vrátila se po nějakých třiceti letech – a zase jsem tohle místo „objevila“. Zaskočilo mě, jak bylo všechno zarostlé, zanedbané… Ale začala jsem se trochu pídit a taky přemýšlet. Došla jsem k závěru, že by tady mohli být koně, a že by to stálo za pokus – pokud by to šlo – pustit se do toho.

Dá se vůbec podobný projekt někdy dokončit?
Jistě. Jen bychom potřebovali nějaký ten milion.

Jaký jste zvolili postup? Jedno křídlo na penzion, druhé na restauraci, společenský sál souběžně…
Ne, ne. Dělá se, co je potřeba, na co má člověk zrovna chuť a materiál.

Jaká je zima – a ta letošní je pěkně dlouhá – na zámku?
Když je dost uhlí a dříví na topení… zima je obecně strašně drahá a prodělečná.

Pohráváte si s myšlenkou až představou, že tady někdy budou plesy, koncerty, společenské akce?
S takovou myšlenkou si samozřejmě pohrávám, chtěla bych zavést nějakou tradici. Jednou za měsíc zábavy, vesnické posezení, klub třeba seniorů nebo koňáků, úplně přesně nevím. Je třeba ale počítat. Muzikanti si berou sedm tisíc a vstupné musí být velmi nízké, aby lidé přišli. Sál máme připravený, už jsme ho vyzkoušeli při svatbách, rodinných oslavách, na Silvestra. Jenže pravidelné akce, to chce nápad, program a člověka skoro profesionála. Jak se mu říká – nejspíš bavič. Já to rozhodně neumím, v tom nejsem doma… Využívám této příležitosti a vyzývám občany, že kdyby se někdo takový na vesnici našel, tak má u nás dveře otevřené.

Co víte o historii zámku?
Trošku historii znám, ale většinu informací mám zprostředkovaně od pana Wajsara, který byl dlouhé roky rudnickým kronikářem a jeho koníčkem byly dějiny regionu.

Máte tady nějaké svoje oblíbené místo, místnost, kout?
Mám. Je to ve velkém sále. V tom tichu a zvláštní atmosféře prostoru jako kdyby mě něco oslovovalo a zklidňovalo. Pokoukám a ono mě to nějak naladí. Sama to nedokážu říci, popsat. Snad i proto tam nechodím moc často, aby to kouzlo nevyprchalo.

Historii zámku teď obohacujete o novou kapitolu, kterou jsou koně…
Ti mě doprovázejí od dětství. Měli jsme doma hospodářství a tři koně. Dva tažné na práci, jednoho do lesa na dřevo. Tak jsem byla zvyklá, žádný problém, poslouchali na slovo, denně pracovali. To se nedá srovnávat.

Co dělají ti dnešní?
Hlavně pořád žerou a někdy zlobí. Ale taky udělají radost. Jezdíme s nimi na závody spřežení, ty se skládají ze tří disciplín – drezúra, parkur a maratón. Máme jich celkem šest – do kočáru dva poníky a dva šimly, dál jedno naše hříbě a skokového Šimona.

Žijete uprostřed vesnice. Jak vás vnímá, jak vás bere, jak vycházíte s lidmi?
Nedělím lidi na ze zámku a z podzámčí. Ti mě navíc spíš litujou a jejich opakovaná věta zní – máte ještě hodně práce před sebou. Jestli myslíte na závist, tak s tím jsem se nepotkala, absolutně ne. Lidi se ke mně chovají velmi férově a já k nim. Nevidím žádný problém, ten dům nestojí mezi námi a nepřekáží. Aspoň tak to cítím já.

Víte, že…

*  v Rudníku bývaly v minulosti zámky dokonce dva – v článku popisovaný tzv. Dolní a v Heřmanových Sejfech „Horní“ (časem přestavěný na pivovar);
*  byly vlastnictvím rodu Theerů ze Silberštejna, poté továrníka Vilharta a nakonec velkopodnikatele Klugeho (vždy plátno, příze);
*  původní zámek byl několikrát přestavěn až do podoby romantického sídla ve stylu anglické gotiky s hranolovitou věží, rozsáhlým a krásným parkem;
*  v době vrcholného rozkvětu mu dali obdivovatelé a nadšenci s jistou nadsázkou lichotivé označení „Podkrkonošská Hluboká“;
*  na zámku strávil určitý čas také F. L. Čelakovský coby vychovatel a učitel. Údajně miloval okolní krajinu a projížďky, zálibou mu byly hony na zajíce;
*  po válce čekal zámek osud podobný dalším v zemi – byty pro zaměstnance sousedícího Texlenu n.p., sklady aj.;
*  v roce 1996 se někdejší šlechtické sídlo (v zuboženém stavu) dostává do rukou manželů Baierlových.

Václav Chadraba