Dobrý den, chtěla bych se zeptat, jestli se dá při sběru hub řídit pomocí pravidla, že když je houba okousaná od slimáků, je určitě jedlá, nebo to není tak jednoduché? Martina Junková, Hostinné

Při bližším pozorování si houbař může povšimnout, že jsou velice často od slimáků okousané i jedovaté druhy muchomůrek, takže to opravdu není tak jednoduché. Je to totožný příklad, jako když se říká, že bobule, kterou sezobne pták, je jedlá i pro člověka. I v tomto případě víme, že tomu tak není. Určité živočišné druhy (a patří mezi ně i slimáci, či ptáci) mají jinou stavbu těla a některé odlišné orgány, které s látkami v potravě nakládají rozdílně. Proto je možné, aby konkrétní přírodní plodina byla pro nějaké zvíře jedlá a pro člověka nejedlá či naopak. Se snahou nalézt nějaké jasné pravidlo na rozlišování jedlosti a nejedlosti hub se mykologie vždy potýkala. Dříve se například tvrdilo, že když ponoříme stříbrnou lžičku do hrnce, ve kterém se vaří houby a lžíce zčerná, obsahuje jídlo jedovaté druhy a nemělo by se požít.

Lidské zkušenosti a mykologická věda celého jednoho století však prokázaly, že neexistuje jednoznačné pravidlo, které by bez podrobnějšího studia pomohlo odhadnout, které houby jsou jedlé a které nikoliv. Platí, že máme sbírat jen houby, které zaručeně poznáme a o nichž víme, že jsou jedlé. Pokud nalezneme nějakou zajímavou houbu, o které si myslíme, že je jedlá, měli bychom se vždy poradit v některé z mykologických poraden a nechat si tam houbu určit. Takovou houbu je však nutno již v lese celou vyloupnout ze země a měla by být již dostatečně vyvinutá, aby byly jasně zřetelné základní poznávací znaky onoho druhu. Nikdy houby neurčujeme pouze podle obrázků v atlase sami doma. Pokud nejsou obrázky v atlase dobré kvality nebo nejsou na nalezené houbě zachovány všechny poznávací znaky, může dojít k velice nebezpečným záměnám a těžkým otravám.
Je pravda, že václavky jsou v určitých momentech jedovaté? Veronika Fialová, Trutnov

Ano, je to pravda. Konkrétně za syrova. Jsou v nich přítomny termolabilní látky, které se ničí tepelnou úpravou trvající alespoň 20 až 30 minut. Poté je již jedlá a velice chutná. Podobné je to u hub z okruhu Hřiba satana, především hřibů kováře a koloděje nebo u Pošvatky obecné a jí příbuzným druhům. Dalším důvodem, proč se u václavek doporučuje delší tepelné zpracování, je jejich tuhost.

Petr Kuráň