Vystudovaný strojař na chrudimské průmyslovce ještě před fatální událostí pracoval v Rusku, kde se vyráběly nákladní vlaky. Daly se tam vydělat dobré peníze a získat hodně zkušeností s mentalitou ruského národa.

Život, i ten poznamenaný úrazem, lze prožít ve smíření a s humorem. Kdo ze zákazníků slyší „pan Lorenc“ a vidí muže na vozíku, naskočí mu film Na samotě u lesa. „Ten člověk se na mě podívá a ostýchavě pronese: nezlobte se na mě, ale napadla mě taková myšlenka… A já na něj vybafnu: NEHOUPAT! Beru to v pohodě,“ směje se Marek.

„Jezdil jsem tam v letech 2008 a 2009 a pracoval s nimi. Ano, chlastají a jsou líní, ale pokud se to s nimi umí, odvedou pořádný kus práce. Po hodině práce vyžadovali půlhodinovou přestávku, během níž do sebe naházeli několik decilitrových stakanů vodky. Ale potom opravdu makali,“ vzpomíná s úsměvem Marek Lorenc, který v té době také poznal, jak jsou Rusové družní - každou neděli Čechy zvali do svých rodin na velmi bohatý oběd, kde se, jak jinak, kromě jídla pila vodka po litrech.

Ale potom práci v „zemi, kde včera znamená zítra“ firma ukončila, letadlo české montéry dopravilo z Jekatěrinburgu domů a ti si začali hledat práci. Marek ji našel hned, a to ve firmě svého tchána. Ale potom došlo k úrazu, po kterém mu ve třiceti letech začal úplně jiný život.

Stává se, že manželky své muže na vozíku zakrátko opustí, protože náhlý zvrat psychicky nezvládnou. U Lorenců se to naštěstí nestalo. „Žena to vzala velmi statečně, nevyměnil bych ji za nic na světě. Jsme letos spolu už 24 let a zvládáme všechno v pohodě. Dceři bude letos devatenáct, studuje bezpečnostně právní obor na gymnáziu ve Skutči a chce jít na vysokou. Máme z ní velkou radost,“ chválí Marek ženy svého života.

Obchodní centrum Kateřina, dříve Borzna, městu nepatří. Ale pozemek před ním včetně kašny zvelebit může.
Bezdomovci, špína a změť majitelů. To je bývalá Borzna. Ostud má Chrudim ale víc

Celý život se řídí heslem „ňáko bylo, ňáko bude“ a vyplácí se mu to. Po náročné rehabilitaci se překvapivě objevila nabídla práce pro vozíčkáře. U firmy Medicco vyrábějící pomůcky pro zdravotně handicapované se Marek stal konzultantem, manželka byla jeho řidičem. Ale v roce 2014 se objevil nový majitel společnosti, který si paradoxně nepřál mít v týmu vozíčkáře.

Marek Lorenc z Prosetína je od 30 let upoután na invalidní vozík. Osudu se dokázal vzepřít. Miluje svou rodinu, má koníčky a úspěšně podniká - vyrábí dřevěné květináče.Marek Lorenc z Prosetína je od 30 let upoután na invalidní vozík. Osudu se dokázal vzepřít. Miluje svou rodinu, má koníčky a úspěšně podniká - vyrábí dřevěné květináče.Zdroj: se svolením Marka Lorence

Další etapa života tak mohla začít, a to u oboru, o kterém Lorencovi do té doby neměli ani ponětí. Jde o čištění interiérů aut, se kterým začali díky nápadu kamaráda Fandy. Bylo nutné zakoupit vysavač a speciální čisticí prostředky, načerpat cenné rady na internetu a začít shánět klienty. Mezi prvními byla dopravní firma Vincenci ze Skutče, která do Prosetína přivezla první kamiony. Potom už se zákazníci s nákladními a osobními auty jen hrnuli a není o ně nouze dodnes.

Auta čistí Markova manželka, on by už takovou práci vzhledem k pokračujícím zdravotním problémům těžko zvládal. A tak našel zálibu ve dřevě, když se zaměřil na výrobu květináčů. Metodou pokus-omyl se nakonec vypracoval k výtvorům, které budí velký zájem majitelů zahrádek, oken a balkonů. „Hobby“ nářadí časem vyměnil za lepší, při práci mu pomáhá tchán a zakázky se jen hrnou.

Oholený Saša
Ze Saši je opět fešák. Mráz nahnal chrudimské bezdomovce do noclehárny, je plná

Co ještě má vitální pětačtyřicátník v plánu? Rád by založil nadaci, která by pomáhala tělesně handicapovaným. Zatím mu v tom svým pomyslným řehtáním brání velmi náročný úřední šiml, který vyžaduje hromady lejster a razítek. Marek kvůli podnikání a pokračující rehabilitační léčbě na to nemá příliš času, ale za svým plánem půjde urputně, jak už to v minulosti dokázal.

Život, i ten poznamenaný úrazem, lze prožít ve smíření a s humorem. Kdo ze zákazníků slyší „pan Lorenc“ a vidí muže na vozíku, naskočí mu film Na samotě u lesa. „Ten člověk se na mě podívá a ostýchavě pronese: nezlobte se na mě, ale napadla mě taková myšlenka… A já na něj vybafnu: NEHOUPAT! Beru to v pohodě,“ směje se Marek.