Padesát let není už úplné mládí, ale ani stáří, jak se cítíš?
“Dobře. Mně to nepřijde. Je mi celkem jedno, kolik mi je.“

Co v tobě zbylo z bezstarostného písničkáře?
„Já myslím, že snad všechno. Něco se během těch let povedlo, nemohu si stěžovat.“

Co se z Tvého pohledu nejvíc povedlo?
„Splnil se mi největší sen, a to konec totality v roce 1989. Můžeme si říkat, co chceme, hrát, co chceme. Nejsou tady zakázané kapely, literatura. Nejsou zavíraní básníci, muzikanti. Může se cestovat, nestřílí se na hranicích do Čechů, kteří chtějí vycestovat ven a tak. Nic jiného není důležité. Do roku 1989 to tady bylo jedno velké depresivní vězení.“

Ty jsi sloužil při listopadové revoluci zrovna na vojně. Jak to tam probíhalo?
„Považuji za štěstí, že jsem strávil celou vojnu na ošetřovně jako lapiduch v Klecanech u Prahy. Vybral si mě tam doktor podle dotazníku brance, kde se dozvěděl, že jsem písničkář. Půl roku jsem strávil na zdravotnické škole v Uherském Hradišti a poslední půl roku vojny v Pardubicích, kam nás přestěhovali. Kdyby revoluce nebyla, šel bych z vojny na konci března roku 1990, takhle jsem se vrátil domů už na konci ledna.“

Ale důležité listopadové dny jsi prožíval v Praze. Jak se Ti povedlo zažít ty takzvané Václaváky?
„Bylo to skvělé, jeden z největších zážitků v životě. Takovou atmosféru jsem už nikdy potom nezažil. Paradoxně, kdybych byl v civilu, tak bych revoluci strávil asi v Trutnově v Občanském fóru a do Prahy bych se třeba ani nepodíval. Na vojně bylo vše zakázané - vycházky, opušťáky, dovolené i televize. Ale pacienti museli každý všední den jezdit do Ústřední vojenské nemocnice. A vždy s nimi jako dozor jel jeden lapiduch. Ti ostatní to měli na háku, tak jsem každý den jezdil já. Dovezl jsem je do nemocnice, večer jsme si dali sraz na hlavním nádraží. Já jsem mezitím oběhl vysoké školy, posbíral letáky, šel na Václavák a po demonstraci jsme vlakem odjeli.“

Pepa Lábus na konci roku oslaví padesátiny.Zdroj: archiv Pepy Lábuse

Na náměstí v Trutnově jsi ale také zpíval.
„To už bylo po revoluci, přesně 10. prosince u příležitosti Dne lidských práv. To jsem přijel načerno z vojny s trikolorou. A pak také v lednu, kdy zavítal do Trutnova Václav Havel už jako prezident.“

Narodil ses v roce 1968. Jakoby zrovna tenhle okupační rok předznamenal Tvou nenávist k totalitám.
„Naprosto nenávidím jednovaječná trojčata – fašismus, komunismus a nacismus. Komunismus je z nich přitom nejhorší, protože komunisti na rozdíl od fašistů a nacistů terorizovali a likvidovali výhradně příslušníky vlastního národa. Komunisti na rozdíl od dalších dvou zmíněných pozvali armádu cizí mocnosti, aby okupovala jejich vlastní zemi. Základem všech těch režimů je závist, lži a udávání. Bez těch by totality nemohly fungovat.“

V poslední době panuje ve velké části národa strach, že se vše vrátí. Takže se revolucí v myslích některých jedinců nic nezměnilo?
„Už od Bílé hory jsou součástí české nátury a češství právě zmíněné vlastnosti. Situace, která nyní nastala po volbách, mne nepřekvapuje. Možná, že v Češích se něco hnulo po roce 1989, ale zhruba tak na rok. Lidi, kteří o Václavu Havlovi do revoluce nikdy neslyšeli, si mysleli, že je kouzelný dědeček, který luskne prsty, a najednou budou mít všichni v roce 1990 čtyřicet tisíc měsíčně a nebudou pro to muset vůbec nic dělat. Šlo jim jen o to, aby se mohli dál líně válet, ale aby přitom měli výplaty jako na západě.“

Jak vidíš osud naší země do budoucna?
„Musíme doufat v to, že svoboda v zemi zůstane, ale myslím, že lepší už to nebude. To, co bylo v devadesátých letech, se už nikdy nevrátí. Myslím, že nám hrozí totalita. Kdosi řekl, že boj s lidskou blbostí se nedá vyhrát, ale nesmí se vzdávat. Většina chce to, co tady teď je. Protože i ten, co nevolí, v podstatě volí to, co vyhrává.“

Traduje se, že jsi na gymnáziu odmaturoval z ruštiny písničkami zpívanými za doprovodu kytary. Jak to tenkrát bylo?
„Měli jsme na gymplu výborného ruštináře, Milana Losu. Ten věděl, jak na tom s tou ruštinou jsem. Řekl mi, abych si vzal na maturitu kytaru. Nechápal jsem to, ale vzal jsem ji. Vytáhl jsem si dvě otázky. Jedna se vztahovala k tehdejší ruské poezii. Pan Losa mne přímo vybídl, ať zahraji něco od Bulata Okudžavy. Říkal jsem, že to neumím v originále, tak mě to nechal zahrát česky. A druhou otázkou bylo zobrazení historické osobnosti v dílech současné literatury a poezie. Zahrál jsem Setkání s Puškinem od Okudžavy v překladu Nohavici. A tím jsem měl z ruštiny odmaturováno.“

Labutí královna, vítězný snímek v Czech Nature Photo.
Labutí královna? Přišel jsem na náplavku a měl hned jasno

Máš za sebou také období, které jsi trávil v zahraničí, co ti to přineslo?
„Nejdéle jsem byl v Holandsku v roce 1991. Dva měsíce jsem neopustil centrum Amsterdamu. Tenkrát už padl i Sojuz, a tak tam byli všichni hipíci z celé východní Evropy i z Ruska. Všechno se tehdy hnalo do Amsterdamu. Takže to tam vypadalo jako ve Formanově filmu Vlasy. Spolu s dalšími devíti Čechy jsme měli vlastní squat. Bylo to neuvěřitelně v pohodě. Policajti nás akorát jednou přišli zkontrolovat, jestli nejedeme v tvrdých drogách a upozorňovali, že až nás vyzvou, že máme místo kvůli asanaci do týdne opustit, tak abychom nedělali problémy. Nechali nás tam nakonec dva měsíce.“

Jak jste získávali peníze?
„Já jsem hrál na ulici na kytaru a z vydělaných peněz jsem těch devět lidí živil. Na jídlo jsme chodili ke Krišnovcům, někdy k Matce Tereze, jindy třeba i do Armády spásy. Na každém rohu hrál někdo Dylana a podobné věci, já hrál české lidovky. Nikdo nechápal, co to je. Lidi se vždycky zastavili, počkali, až jsem dohrál a ptali se, jakým jsem zpíval jazykem. Když už se mnou mluvili, tak jim asi bylo blbé tam něco nehodit. Takže já jsem za dvě hodiny měl tak sto guldenů, gulden byl tehdy asi šestnáct korun. Pro příklad - pivo jsme moc nepili, ale jedno stálo zhruba jeden gulden.“

Kde jsi byl zaměstnaný po revoluci v Trutnově?
„Chvíli jsem pracoval na stavbě, pak se tady otevřel Klub End. Dělal jsem tam nějakou dobu za barem, prodával lístky. Pak jsem působil v Rádiu Černá hora, externě v Rádiu Metuje. A pak už přišel odchod do Prahy. Zaskakoval jsem v nejslavnějším českém nezávislém Rádiu I, které vzniklo jako první po revoluci a působil jsem v nakladatelství Paseka, Volvox Globator a opět v Pasece. Od září 2002 jsem zprávařem na Rádiu Beat.“

Co Tě nejvíc táhlo do Prahy?
„Určitě hlavně muzika. Myslím, že kdybych neodešel do Prahy, neměli bychom s kapelou a SPOL pět cédéček, možná bychom neměli ani jedno, nebo bychom si nějaké vydali sami. Odešel jsem i proto, abych mohl chodit v Praze na koncerty.“

Vrchlabský horolezec a skialpinista Radoslav Groh pokořil svoji první osmitisícovku.
Vrchlabák Groh si splnil klukovský sen. Zdolal osmitisícovku Nanga Parbat

Kapela Pepa Lábus a SPOL (Sdružení přátel okolo Lábuse) je úspěšná. Co vše má už za sebou?
„Jak už jsem zmínil, podařilo se nám vydat pět CD. První pod názvem Morana v roce 1996 jsem vydal ještě sólově pod jménem Josef Lábus. Je na něm dvanáct písniček. Polovinu z nich zpívám sám a na přeskáčku na nich vystupuje vždy nějaký host. Paradoxně na tomto prvním albu účinkuje nejvíc lidí. Například Petr Linhart a Antonín Bernard z Majerových brzdových tabulek, bubeník Jarda Šperl, kterého nám dohodil Jaroslav Samson Lenk, jenž obě naše první CD vydal. V jedné písni tam zpívá třeba i můj kamarád Martin Halaxa. Další 4 CD už jsou nahraná s kapelou Pepa Lábus a SPOL. CD Zrcadlo mistra Matyáše je ještě lehce folkové, v kapele jsem tehdy vystupoval s houslistou Slávkem Formanem a baskytaristou Tomášem Nýdrlem a hrají tam opět hosté. Například na bicí Radek Růžička Götz, tehdejší člen Samsonovy kapely.

CD Bezčasá a Nehnutá už vydalo vydavatelství Indies Records, ale u Samsona ve studiu Jumbo Tymákov jsme ho točili. Na housle ještě hrál, stejně jako na předchozím CD, Slávek Forman, ale za bicí usedl bigbíťák Honza Jaroš, na elektrickou kytaru a foukací hramoniku hrál Jaromír Ticháček, na baskytaru Tomáš Nýdrle, který se mnou vystupuje na všech CD. CD Vzlétají ptáci, vydané také u Indies Records, už je koncipované do stylu, jaký hrajeme teď. Aranžmá byla bez houslí, které nahradily galicijské dudy, niněra a flétna v podání Daniela Kahudy. Na bicí už hrál Michal Drašar. Poslední CD Délka vteřiny jsme natáčeli v roce 2012 v Sound Art Studiu v Hradci Králové a vydalo ho nakladatelství Galén. Kapelu se mnou už řadu let tvoří kromě baskytaristy Tomáše Nýdrleho ještě kytarista Miroslav Votoček, na housle hraje Petr Bařina a na bicí Michal Drašar.

Pepa LábusZdroj: DENÍK/Aleš Vaníček

Kromě toho vystupuješ sólově s kytarou, moderuješ různé koncerty a zpíváš v Praze v HardTrampské kapele Totem´s. Jak ses k ní dostal?
„V hospodě U Prince Miroslava, kde se scházíme, většina z party jednou při hovoru o trampech zjistila, že nikdy nebyla v trampské osadě. Založili jsme tedy s Vlastou Třešňákem osadu LSD – Lesy, stráně, dým. Pak se přišlo na to, že každá osada má mít svou kapelu. Tak vznikla kapela Totem´s. Texty psal Vlasta Třešňák, který s námi ze začátku hrával na valchu a konferoval. Hrajeme a zpíváme veselé pseudotrampské písničky, které by sám autor nikdy nehrál. Hudbu k nim většinou složil Jan Volný, takže je to muzikantsky geniální. Je nás celkem jedenáct, v současné době máme dvě zpěvačky – Natálii Řehořovou a Pavlu Stránskou. V začátcích s námi zpívala třeba známá bubenice Pája Táboříková nebo Martina Menšíková. Na bicí prošla kapelou Totem´s spousta lidí. Například Štěpán Smetáček, Franta Hönig, několik koncertů bubnoval Petr Čtvrtníček. Máme dokonce i recitátora, známého disidenta Pavla Brunnhofera, kterému je 76 let.“

Na svém facebookovém profilu máš uvedeno, že píšeš texty pro sebe i pro jiné.
„Začalo to vlastně tím, že Luboš Pospíšil, se kterým se už spoustu let znám z jednoho klubu v Praze, mě jednou slyšel, když jsem hrál sólově s kytarou. Zavolal mi, že by potřeboval napsat text. Byl jsem hodně potěšen, slovo dalo slovo a na CD, která vydal, jsou tři mé texty a jeden další jsme vytvořili napůl s Ondrou Fenclem, kapelníkem kapely 5P. Ze skladeb Tak vznikla zem a Tak navštiv bar jsou dnes hity.“

Máš nějakou svou oblíbenou píseň?
„Nevím, to se nedá jednoznačně říct. Ale rád hraji třeba Srpnovou neděli nebo Čtyřjedinou. K Délce vteřiny byl natočen i klip právě v hospodě U Prince Miroslava. Sídlí tam zmíněná osada LSD, hrajeme tam s Totem ´s a někdy i s mou kapelou.“

Na Růžovém paloučku dokončují 12metrový labyrint, který odkazuje na odchod Jana Amose Komenského.
Komenského labyrint nahradí desku s gramatickými chybami

Co jako muzikant máš nejradši?
„Poslouchám toho docela hodně, ale spoustu let nejvíc world music. V podstatě všechno, co nějak aspoň okrajově vzniká z nějakého folkloru. Nejradši poslouchám keltskou hudbu, skandinávskou muziku, objevil jsem také spoustu krásných věcí v Pobaltí, Rusku, Bulharsku, Maďarsku, Rumunsku nebo i arabskou hudbu. Nevím, jestli se do world music dá zařadit například Dead Can Dance, ale já bych je tam dal. To, co zpívá Lisa Gerrard sólově, většinou v neexistujících jazycích, je podle mě naprosto jasná world music. Tuto kapelu mám nade vším, zhruba tak od sedmnácti let je mojí nejoblíbenější. U nás se mi třeba líbí Hradišťan s Pavlicou, také hrají world music. Zhudebnili například skvělou Skácelovu poezii. Rád poslouchám některé české písničkáře, hodně mi však vždy záleží na textech. I kdyby byla sebelepší muzika a má to špatný text, tak to okamžitě zavrhnu.“

Tvůj bratr Vojta pořádá v listopadu na Klučance Webrovka fest, charitativní akci, která nejen pomáhá dětem z dětských domovů, ale je také zajímavým kulturním obohacením v regionu. Budeš tam také hrát?
„Každý rok je festival něčemu věnovaný. Letos ho brácha Vojta věnoval mým padesátinám. Zahraji tam sám s kytarou i s kapelou Pepa Lábus a SPOL. Nebude tam chybět ani moje nejoblíbenější tuzemská kapela Narajama. A z toho mám velkou radost.“

Proč považuješ Narajamu za jednu z nejkvalitnějších kapel u nás?
„Zrovna u téhle skupiny je world music široký pojem. Základem její tvorby je totiž bigbeat ve stylu progresivního rocku, jako hrají třeba King Crimson nebo Frank Zappa. Je v tom slyšet art rock, jazzrock. Jako jediná kapela tohoto stylu používá cimbál jako regulérní nástroj na úrovni kytary, baskytary nebo bicích. Čím novější deska, tím více v ní má Narajama folkloru. Na poslední vydané desce Concurrere už jsou slyšet i třeba velmi zvláštní arabské harmonie a melodie. Všichni členové kapely jsou navíc geniální muzikanti. V malém městě Kyjov se sešlo šest virtuozních hudebníků, kteří tvoří do poslední noty proaranžovanou hudbu, vše navíc vzniká improvizací při zkouškách. Muziku korunují neotřelé texty, místy až surrealistické. Některé písně zpívá Milan Lovec Bílovský, některé Bohdana Menšíková, která k tomu hraje na cimbál, prostě jde o skvělý zážitek. V březnu kapelu mohli slyšet Trutnované na Jazzinci, do regionu přijíždí tedy letos podruhé.“

Když mluvíme o Trutnovsku, je o Tobě známo, že se sem rád vracíš.
„Jezdím domů rád, mám tu rodinu, přátele, s kapelou tady vždy v neděli, když to jde, zkoušíme. Mám rád místní přírodu. Z náměstí je to pár metrů do lesa. Všude kolem jsou kopce, hluboké a temné lesy, to mám moc rád. O ničem jiném, než o přírodě, skoro texty nepíšu. Inspiruje mě sudetská krajina. Pohraničí má zvláštního genia loci.“

Existuje něco, co se Ti ještě nesplnilo a po čem toužíš?
„Nevím…Kapelu mám, hrajeme, máme pět CD. Nejvíc si přeji, a to nejen pro nás, ale pro všechny kapely, aby opět začali na koncerty chodit lidi. Všeobecně jich totiž chodí čím dál méně. I na koncertech českých známých kapel v Praze je poloprázdno. A to samé se projevuje už i na festivalech. Například nedávno jsme hráli se SPOLem na jednom severočeském místě ve velkém areálu pro několik tisíc lidí. Před námi tam na dvoudenním festivalu hrála kapela Už jsme doma, po nás Krucipüsk, den před námi tam vystupoval Jirka Schmitzer, takže takovéhle skvělé obsazení, a jestli tam bylo dvě stě lidí, tak to bylo moc. Snad se to změní. To bych si opravdu moc přál.“