„Niněra vznikla jako hanlivý název zvuku,“ odhaluje tajemné pojmenování odborník Daniel Kahuda.
Zabýval se jí také Leonardo da Vinci. Renesanční malíř a vynálezce sestavil plány na výrobu pro klavírní využití, k níž ovšem nedošlo. Nicméně podle dochovaných grafických listů Codex Atlanticus ji v roce 2013 sestrojil polský klavírista Slawomir Zubrzycki a absolvoval koncerty. „Nástroj je specifický, něco mezi houslemi, klávesami a dudami. Dokáže vydávat hodně druhů zvuků najednou,“ popisuje Kahuda, který vedl tento týden mezinárodní seminář ve Vrchlabí.
Pozoruhodný smyčcový nástroj prošel během tisíciletí dvorskou, lidovou i žebráckou kariérou. Na niněru se hrávalo také v Krkonoších, především na přelomu 19. a 20. století. „Niněra patří mezi tradiční krkonošské nástroje, ale posledních osmdesát let byla prakticky mrtvá,“ připomíná. V průběhu semináře se povedlo jednomu z účastníků, Johannesi Justovi z Německa, vyladit exponát z Krkonošského muzea ve Vrchlabí. Vzácný historický kousek byl vyroben kolem roku 1880 ze smrkového nebo borovicového dřeva. „Konstrukcí a zachovalostí je to unikát. V muzejních sbírkách mají funkční niněru jen v Praze a Přerově nad Labem. Ta naše je z nich nejzachovalejší a dá se na ni hrát,“ upřesňuje Libor Dušek, etnolog Krkonošského muzea ve Vrchlabí, kam se dostala v roce 1903.
Při hraní na niněru se točí klikou, což by mohlo nástroj připodobnit flašinetu. „Na takové označení jsou niněristé hákliví. Když řeknete, že hrají na flašinet, tak se urazí,“ upozorňuje Daniel Kahuda. Trefnější je historické označení kobylí hlava. „Na první pohled se to nezdá, ale je to smyčcový nástroj. Má sice tisíciletou historii, ale až na výjimky nikdy nebyl považován za nástroj vysoké hudební kultury. Rozkvět zažil jen na chvíli v pozdním baroku ve Francii za Ludvíka XV., kdy se jím zabývali výrobci nástrojů, skladatelé a muzikanti. To však trvalo jen krátce. Později upadl na dlouho do zapomnění,“ říká. Teď muzikanti z celé Evropy oživili niněru ve Vrchlabí.