V Trutnově působil od roku 1987. Do konfliktu se státní mocí se dostal poprvé po své účasti na pohřbu Pavla Wonky. Pokorný umožnil Občanskému fóru, aby se scházelo na evangelické faře v Úpické ulici, a sám se zapojil do revoluční činnosti.

Jaký byl život faráře před rokem 1989?
Totalitní komunistický stát samozřejmě na faráře dohlížel. Podle zákona z roku 1949, který se elegantně jmenoval „O hospodářském zabezpečení církví", vykonávali dohled nad církvemi tzv. církevní tajemníci. Chodili na kontrolu, sledovali farářova kázání. Když jsem chtěl rozeslat členům svého sboru informační oběžník, musel jsem si vyžádat schválení okresní církevní tajemnice. Také jsme věděli, že jsme sledováni. StB měla přehled o tom, kdo chodí na faru na bohoslužby i na soukromé návštěvy. V Trutnově měli své informátory naproti evangelické faře na Okresní hygienické stanici. Bylo to nepříjemné, šlo však o obecnou situaci, kterou jsem znal, se kterou jsem počítal a která byla všem farářům a církvím společná.

Vy sám jste měl nějaký konflikt s StB?
Pro mne osobně se situace zkomplikovala v roce 1988, kdy jsem se jako obyčejný účastník mezi mnohými objevil na pohřbu Pavla Wonky ve Vrchlabí. Byl jsem pak opakovaně volán na kobereček ke krajskému tajemníkovi Zámečníkovi do Hradce Králové, dvakrát mne po ránu sebrala StB k výslechu a doručili mi úřední policejní výstrahu, že se dopouštím čehosi nezákonného. Po komunistickém způsobu to bylo hodně výhrůžné a zároveň neurčité. Tento tlak vyvrcholil tím, že mi odebrali státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Jenže to vzbudilo velký ohlas mezi lidmi v církvi i mimo ni, lidé už se tolik nebáli. Začali psát protestní dopisy a petice, byla toho do té doby nevídaná záplava. Případem se zabývala také zahraniční média, takže rozhodnutí krajského tajemníka, odebrat nám souhlasy, ministerstvo kultury zrušilo.

Když v Trutnově vznikla buňka Občanského fóra, umožnil jste jim, aby si sídlo zřídili u vás na faře. Proč?
První ustavující setkání Občanského fóra se odehrálo na sekretariátu strany lidové z iniciativy jejich tehdejšího tajemníka, pana Karla Vojáčka. Ten měl ovšem obavy, jak se k této jeho, v podstatě soukromé aktivitě postaví jejich stranické vedení. Takže jsem navrhl, abychom se příště sešli na evangelické faře. S podporou farníků jsem se odvážil předem počítat a nezklamali mne. Myslím, že to vzniklo spontánně. V té chvíli asi nikdo z přítomných neměl k dispozici vhodný prostor – soukromý byt se nehodil a v užití nějakého veřejného prostoru jsme těžko mohli doufat. Vždyť v té době se ještě nevědělo, jak to všechno dopadne.

Měl jste problémy s KSČ kvůli poskytnutí farních prostor?
Pokud si pamatuji, tak neměl. Myslím, že komunisté byli rychlým vývojem situace natolik zaskočeni, že se přímého střetu už ani neodvážili. Činnost církevních tajemníků ustala ze dne na den. Bylo to úplně neuvěřitelné. Vlastně ani nevím, co ti lidé pak dělali, jak dlouho ještě chodili jakoby do práce a kdy byla jejich funkce formálně zrušena. Se mnou už nikdo z nich nekomunikoval. Předpokládám, že komunisté potajmu jakousi horečnou aktivitu vyvíjeli, ale oni byli vždycky velmi obratní v odhadech, co si mocensky mohou či nemohou dovolit, takže si tentokrát spočítali, že v otevřeném sporu nemají šanci.

Pak se sídlo OF přesunulo do Jihoslovanské ulice, proč k tomu došlo?
Během krátké doby neuvěřitelně narostla agenda OF. Dveře kanceláře se netrhly. A evangelická fara v Trutnově není tak velká. Je to vlastně patrový rodinný dům, nahoře byt, dole kancelář a sborová místnost, kde se konají bohoslužby. A hlavně – lidé přicházejí na faru za svým farářem se svými osobními problémy. A k tomu je třeba klidu a diskrétnosti. Také jsem vnímal, že by OF mělo sídlit spíše na neutrální půdě, aby nevznikl dojem, že tady chce církev nějak zasahovat do politiky. Nato jsou u nás lidé citliví.

Byl jste oficiálním členem OF nebo jste jim jen pomáhal?
Byl jsem členem toho prvního výboru a jedním z mluvčích místní trutnovské organizace. V prvních hektických dnech jsem se, myslím, snažil dát jednáním OF demokratický charakter. Zjistil jsem totiž, že mnoho lidí vlastně ani netuší, že demokracie má svoje pravidla. Také jsme hned od počátku trvali na tom, aby mluvčí byli voleni tajným hlasováním lístky, abychom zajistili naprostou svobodu volby. Tyhle věci se totiž kupodivu udržely po celou dobu totality v organizaci a jednáních českobratrské evangelické církve. Kdosi ji dokonce v 80. letech nazval skanzenem demokracie.

(šh)