„Na to nejde zapomenout, protože jsi nám mlátil do dveří a řval, že je povodeň. Chtěl jsem ti vynadat, co mě budíš v pět ráno,“ špičkuje Jan Mišových Vítězslava Čochnaře, který byl první, kdo zaregistroval vodu vylitou z břehů řeky Úpy a obíhal sousedy, aby je upozornil na povodeň.

„Místní lidi to hodně semklo. Oproti tomu, co se tehdy dělo na Moravě, to ale nebylo nic. Měli jsme jen zničené zahrady. Voda nezbourala domy, lidé mohli bydlet dál, evakuace trvala jen chvíli,“ připomíná Mišových.

Sto let od největší povodně

V Krkonoších přišly záplavy přesně 100 let od největší povodně, která si v roce 1897 vyžádala 120 lidských životů, včetně sedmnácti lidí připravujících svatbu v Breiterově domě v Horním Maršově.

O této povodni jsme psali zde, podívejte se ve fotkách:

V roce 1997 způsobila povodeň největší škody v povodí Malé Úpy, kde byly zničeny dlouhé úseky silnice na Pomezní Boudy, která byla kvůli tomu déle než týden neprůjezdná.

Záplavy zasáhly také Mladé Buky. Nebylo to poprvé ani naposledy. Další povodně postihly krkonošský městys v letech 2001, 2002, 2003, 2009 a 2013.

Jako kdyby projížděli Rusové

„Vstával jsem do práce a v pět ráno jsem zaregistroval, jak se voda vyvalila z břehů řeky. Bylo to zvláštní, protože o den dříve v řece naopak voda nebyla žádná. Byl jsem u Úpy se psem, ten si ani neměl kde zaplavat. To se rychle změnilo, řeka byla ráno dravá. Jak tekla z kopce, tak měla sílu. Odnesla mi tři kubíky dřeva a asi stejné množství mi připlavalo zpátky od někoho jiného. Vibrovalo to, jako kdyby tady projížděli Rusáci,“ vybavuje si Vítězslav Čochnař, který stejně jako tehdy žije v místě zvaném Kolonka v Kalné Vodě.

close 25 let od ničivých povodní. info Zdroj: Deník/Jan Lakomý zoom_in 25 let od ničivých povodní.

Šel rychle vzbudit sousedy. Voda jim zaplavila zahrady. „Všude teklo bláto. Chyběly dva centimetry, aby šla voda do baráku. Ještěže nemám sklep. Ty tady skoro vůbec nejsou. Němci asi věděli, proč je nestavějí. Řekl bych, že je nedělali právě kvůli povodním, které přicházely pravidelně na jaře při tání. Nebylo to nic neobvyklého,“ říká Čochnař.

Obyvatelé Kolonky začali zachraňovat zvířata. „Já tam měl dvacet kachen, tři husy, slepice. Byli jsme po prsa ve vodě. Zachránili jsme všechna zvířata,“ popisuje Čochnař.

„Bylo to strašně rychlé, voda rychle stoupala. Drůbež jsme sbírali do prádelního koše. První várku králíků jsme nesli po kolena ve vodě, při druhé várce jsme měli vodu po pás a při další jsem se na chvíli ponořil pod vodu. Zvířata jsme dali na půdu a tři týdny tam běhala,“ doplňuje Mišových.

Obyvatelé Kolonky museli opustit svoje domy a přenocovat jinde. „Bylo nám to nařízeno. Dceři tehdy byly tři roky, tak jsme ji chtěli dostat pryč. Odjeli jsme na Zelenou Louku k mámě, ráno se vrátili,“ vypraví Jan Mišových.

Rychle přišla, rychle odešla

„Jak povodeň rychle přišla, tak zase odešla. Zůstalo po ní bláto, asi 20 centimetrů. Měli jsme zničené zahrady. Následky jsme uklízeli dva tři měsíce. Řekl bych, že větší povodeň byla v roce 1977. To mi sice bylo osm, ale pamatuji si na ni hodně živě. Když táta šel z práce, v řece plavaly krávy, prasata i celá králíkárna,“ vzpomíná Vítězslav Čochnař.

„My jsme měli pod vodou i auto. Museli jsme ho nechat vysušit a odbahnit. Na zahradě jsem měl metr nánosu bahna. Celou zahradu mně proto vybagrovali. Horší bylo dát ji zpátky dokupy, potřeboval jsem na to patnáct tatrovek hlíny. Do zimy jsme ji ale měli hotovou,“ přibližuje Jan Mišových následky povodně, která zaplavila Česko před 25 lety.

„Jediné pozitivum bylo, že se lidé semkli a pomáhali si. Velké škody tady povodeň nezpůsobila, měli jsme jen zničené zahrady. Vím, že jsem byl tenkrát naštvaný, že jsem měl krásný česnek a cibuli. Od té doby nepěstuji nic. Jediný, kdo si užíval, byl můj pes, dalmatin. Spal na dětském lehátku a vůbec ho nezajímalo, že je povodeň. Vzali jsme ho domů, vykoupali a oknem vyskočil zpátky do bláta. Chtěl být pořád venku,“ dodává Jan Mišových.