Fičel ledový vítr a sluneční paprsky vůbec nestíhaly dát jaru šanci. Suchovršické loučení se zimou, označované svým rozsahem za raritu v Čechách, se mi začalo s přibývajícími minutami rozplývat. Najednou se však vše změnilo, jako když bičem práskne. To koneckonců i zapráskal. Vozka na povoze, taženém koňským dvojspřežím, když přijížděl po kraslicemi vyzdobeném dřevěném mostě na start průvodu.

Muzikanti na voze začali vyhrávat a najednou se kolem vyrojilo tolik lidí, že si neměli kam stoupnout. Nebylo s čím otálet, figuríny se ocitly připevněné na tyčích a v rukou nosičů. Zhruba dvoukilometrový úsek kolem řeky lemovaly zástupy lidí, všude bylo plno dětí. Některé tentokrát stíraly slzičky, že nemohly u řeky zatancovat v krojích jako vždycky. Ale v obci na Úpicku se tentokrát i navzdory březnovému chladnu sešli zase všichni. Tradice je tradice.

A třešničkou na dortu se pro mě stali dva malí kluci na koloběžkách: „To bys nevěřil, jak mi letos jedou fazole. Rostou, jak divý, člověče..A jak jsi na tom ty?" Vykřikoval jeden na druhého. Koukla jsem se na jarem ještě nedotčené podkrkonošské kopce, na velikonoční výzdobu za okny a vybavil se mi obrázek kluka s točící se káčou a holčiček s řehtačkami. A pak že děti táhne už jen počítač.