V projevu mluvil trutnovský starosta Michal Rosa hlavně o počínání a statečnosti československých vojáků. Bojovali například nad Anglií, v pouštním Tobruku, u Dunkerque nebo při osvobození Ukrajiny a Polska. Nechyběli ani při osvobozování našeho území.

„Na východní frontě sloužilo 60 tisíc mužů a žen a na západní 12 tisíc. Bylo by hezké, kdybych nyní mohl říci, že se za to, co pro svou vlast vykonali, dočkali vděku a uznání. Bohužel víme, že to tak nebylo,“ zdůraznil v projevu (celý je k přečtení v rámečku na konci článku).

Trutnovská trashmetalová kapela Exorcizphobia získala hudební cenu Anděl za nejlepší rockové album roku. Na Bojišti zahraje 24. května.
Bojiště začíná rekordní sezonu. Bude Artu Kus, muzikály, festival romské kultury

Ne všichni naši dobrovolníci se podle starosty dočkali uznání. „Věnujme jim alespoň tuto vzpomínku,“ prohlásil u pomníku padlých, kam potom společně s kolegy z vedení trutnovské radnice položili květiny, stejně jako o pár minut později u hrobů jednačtyřiceti židovských dívek, které byly zavražděny v německém koncentračním táboře v Poříčí.

Také u pomníku vojáků z Roty Nazdar se pokládaly květiny. Čestnou stráž drželi trutnovští skauti. Hymnu a smuteční skladby hrála dechová hudba Krakonoška.

V Trutnově skončila válka až 9. května 1945. Do města tehdy přijely první jednotky Rudé armády.

projev trutnovského starosty Michala Rosy

Někteří se uznání dočkali, mnozí se ho však nedožili

Vážené dámy, vážení pánové, milí hosté,

scházíme se zde pravidelně každý rok, abychom si připomněli výročí ukončení druhé světové války a hrůz nacistické okupace. Obvykle a naprosto logicky je osvobození spojováno s vítěznými armádami mocností. Já bych však dnešní odpoledne rád věnoval hrdinům z řad občanů naší země, hrdinům, jejichž příběh popírá tvrzení o neochotě Čechů nabídnout své vlasti to nejcennější, vlastní život.

V době, kdy jsem chodil na základní školu, tedy v osmdesátých letech, popisovaly učebnice dějepisu tuto kapitolu dějin poněkud jednostranně. Koneckonců škola, do které jsem chodil, nesla jméno Hrdiny Sovětského svazu kapitána Otakara Jaroše. Nijak překvapivě jsem se tak v kroužku plastikových modelářů soustředil zejména na stroje západních spojenců. Stroje, ve kterých se v uniformách RAF zúčastnili bitvy o Anglii a následných bojů i čeští piloti. Hltal jsem knihy vzpomínek válečných letců, které se v té době začaly pozvolna dostávat na pulty knihkupectví.

Už jen cesta, kterou byli ochotni tito muži a ženy podstoupit, aby se dostali z okupovaného Československa přes Polsko do Francie a následně do Anglie, vyžadovala nesmírné odhodlání. Ti, kteří vyrazili později, absolvovali ještě nebezpečnější cestu přes území německých spojenců Slovenska a Maďarska, cestu, která dále vedla přes Jugoslávii, Řecko a Turecko do Bejrútu a dále do Palestiny.

Z počátku je nikdo nevítal s otevřenou náručí. Sebevědomí Poláci o pomoc nestáli. Ani Francouzi, kteří tou dobou ještě věřili, že si na ně Hitler netroufne, nebyli ochotni přijmout české dobrovolníky do řádné armády a směřovali je do cizinecké legie. Část uprchlíků, kteří se přes Polsko dostali do Sovětského svazu, se exilové vládě podařilo dostat do Palestiny, další však byli internováni. Českým občanům, kteří se nacházeli ve východním Polsku, v Podkarpatské Rusi, a Volyňským Čechům z Ukrajiny, se vedlo ještě hůře. Poté, co tato území na základě německo-sovětského paktu Ribbentrop-Molotov zabrala Rudá armáda, byli mnozí podrobeni tvrdým výslechům a odvlečeni do gulagů.

Spolu s tím, jak pásy německých tanků drtily víru ve vlastní neporazitelnost jedněch a důvěru v krvavou úmluvu druhých, měnila se i situace českých dobrovolníků. V Británii byla od července 1940 do května 1941 zformována jedna bombardovací (311) a tři stíhací (310, 312 a 312) perutě. V září 1940 byl v táboře nedaleko Tel Avivu ustanoven 11. československý pěchotní prapor – Východní, který se po bojích v Africe přesunul do Anglie, aby se v září 1943 stal součástí Československé samostatné obrněné brigády. Počátkem roku 1942 se v uralském městě Buzuluk začala formovat jednotka, která se později stala základem 1. československého armádního sboru.

Češi tak bojovali ve vzduchu nad Anglií, přežili obležení v pouštním Tobruku, aby o pár let později sami obléhali Němce opevněné ve francouzském Dunkerque. Na východní frontě se účastnili osvobození území Ukrajiny a Polska a nechyběli ani při osvobozování území Československa. Na východní frontě sloužilo 60 tisíc mužů a žen a na té západní pak 12 tisíc.

Bylo by hezké, kdybych nyní mohl říci, že se za to, co pro svou vlast vykonali, dočkali vděku a uznání. Bohužel víme, že to tak nebylo. Že ti, kteří prožili následujících čtyřicet let zapomenuti, mohli mluvit o štěstí. Na ty, kterým nové socialistické zřízení věnovalo svou pozornost, čekaly soudy, pracovní tábory a vězení. Někteří se uznání po roce 1989 dočkali, mnozí se ho však nedožili. Věnujme jim alespoň tuto vzpomínku.

Když jsem hledal slova, kterými bych toto pojednání ukončil, vzpomněl jsem si na jednu z knih válečných pilotů, kterou mám v knihovně dodnes. Napsal ji Pierre Clostermann, který se v pouhých čtyřiadvaceti letech stal s třiatřiceti setřely nejúspěšnějším francouzským stíhačem druhé světové války. Jeho kniha se jmenuje Velký cirkus a končí těmito slovy:

Moji kamarádi, kteří Velký cirkus přežili, nebyli naštěstí z těch, kteří nepochopili, že to bude naše jediná odměna.

Mohlo by vás také zajímat: První rok EPO1 v Trutnově předčil očekávání. Jezdí tam i šéf olympijského výboru

Zdroj: Jan Bartoš