Panely poukazují na konkrétní případy týraných žen, letos například na tragický osud spisovatelky Simony Monyové. Jsou na nich umístěny novinové články, statistické údaje, či desatero o domácím násilí. Informace mohou zájemci hledat ve vestibulu bývalého okresního úřadu, na chodbě polikliniky v Masarykově domě, v knihovně na náměstí nebo na pěší zóně v podloubí.

Týden proti domácímu násilí si obecně prospěšná společnost připomíná každoročně. Most k životu působí v regionu nejen jako centrum rekvalifikačních kurzů, vzdělávání, poradenství a podobných aktivit, ale též poskytuje právě týraným ženám, rodinám s dětmi a osobám bez přístřešku azylové bydlení. „Nyní je kapacita všech 32 lůžek plně obsazena,” informoval ředitel zařízení Michal Bořek.

O domácím násilí ví své mladičká Helena Oláhová. V azylovém domě bydlí se třemi nezletilými dětmi už tři měsíce. „Jen díky synovi žiji. Zachránil mě před agresí mého bývalého přítele. Praštil ho sběračkou,” vzpomíná s hořkostí.

Křehce působící čtyřiadvacetiletá matka, jejíž nejstarší syn oslavil sedmé narozeniny, má za sebou kruté zážitky. „Z Broumova jsem odešla za přítelem do Sokolova. Mlátil mě už v době, kdy jsem byla těhotná. Někdy proto, že jsem s ním nechtěla spát, jindy třeba proto, že jsem nechtěla jít na diskotéku,” říká a ukazuje stopy po zranění. Nakonec se jí podařilo utéct k rodině do Hronova, když přítele zavřeli do vězení. „Ale doma jsem nemohla vydržet. Opět mě tam mlátili i mí příbuzní. Tak teď jsem tady. Sice nemocná, trpím epileptickými záchvaty a ledvinovými kolikami, ale žiji v klidu.

V azylovém domě jsou na mě hodní, s penězi, co dostávám, vyjdu celkem v pohodě. A když mi je nejhůř, tak se jdu uklidnit kreslením. Aspoň mají děti co vymalovávat pastelkami,” tvrdí Helena. V Mostu k životu bydlí i její sestřenice. Obě by se rády brzy přestěhovaly do Dvora Králové, kde se jim rýsuje možnost bytu. „Těším se, že budu žít s dětmi sama a nikdo mi do toho snad už nebude mluvit,” dodává Helena Oláhová.