Fronta se kroutí jako had. Když konečně vylepí na prodejnu ceduli: TOALETNÍ PAPÍR VYPRODÁN, jímá mne hrůza, co bude rodina dělat, ale na druhou stranu mám pocit zadostiučinění, že jsem nepromrhala čas. Až se tě zima zeptá, cos dělal v létě… opakuji si známý slogan, když po čerstvě napadaném sněhu marně natahuji dětem kozačky a pak vybírám z úzkého sortimentu v dětské obuvi – jeden pár v daném čísle, peněženka prázdná. Pokud mne potká ženská nepříjemnost, jsem zase v koncích a uvažuji o těhotenství. Sousedku se následně snažím přesvědčit o nutnosti lidské vzájemnosti a pomoci.
Ona totiž ve frontách stojí. Nedávno jsem to šla zkusit, jen tak, cvičně, na zboží, o kterém se dříve veřejně nemluvilo. Přede mnou dlouhá řada žen. Po očku spolutrpitelce pohlížím přes rameno. Čte Tvorbu a já se dopouštím faux paux, když čtu: „Vezmi přízi čistě bílou a pevnou, vždyť budeš ji často práti. Načni krátkými sloupky v šíři, již pečlivě přeměř, aby klůcky byly pohodlný. Tak čiň, až zrobíš pevný okraj, as na palec široký, pak sloupky dlouhými, do pátého očka píchanými, do podoby síťka pokračuj tak dlouho, jak zapotřebí. Pak opět okraj pevný z krátkých sloupků. Též tkalice zrob z obou stran, jimž klůcky k pásu se budou přivazovati…"
Návod ve fejetonu redaktorky Dany Špačkové, který napsala po návštěvě Veverské Bitýšky, mě úplně odboural. Znechucená pokládám košíček a před drogérií vyhlížím drožku s koňmi, která by mě odvezla domů. Jestli tam bude moje prababička s přízí…Ale promiňte, vždyť se přece píše rok 1988…
