Vlčický musher Radek Havrda dosáhl druhého vítězství ve světovém alpském klání La Grande Odyssée. Včera Krkonošskému deníku poskytl rozhovor.

Stal jste se podruhé vítězem jako jediný musher v historii závodu. Čekal jste, že obhájíte prvenství z roku 2009?
Pro mě bylo rozhodující závod hlavně dojet, nestartoval jsem s žádnými ambicemi, po minulém roce, kdy jsme vzdali, bylo nejdůležitější dojet do cíle. To, že bych mohl skončit na stupních vítězů, jsem nečekal a ani jsem o tom nepřemýšlel.

Říkal jste, že nejdůležitější je pro vás při závodu zdravotní stav psů. Jak se letos spřežení vyrovnávalo s alpskou zimou?
Bylo dostatečné množství sněhu, takže i prudké traily a sjezdy byly bezpečné. Trať nebyla nijak extrémně rychlá. Na bivaku jsme se vyrovnávali s velkým mrazem, na prvním bylo dokonce kolem pětadvaceti stupňů. Přes den jsme zase naopak bojovali s teplem, které způsobovala jasná obloha. Pro psy to v závodě bylo proto složitější. Odpařovali víc vody, měli větší žízeň. Chňapali po sněhu.

Jakou mají zvířata při tak náročných závodech péči? Čím je živíte?
Krmíme je kvalitním syrovým drůbežím a hovězím masem, přidáváme granule, vlákninu, vitamíny. Po dojezdech etap dostávají i iontové a regenerační nápoje.

Jak se při závodech vaši psi vyměšují? Mají vůbec čas?
V Krkonoších při trénincích přibrzdím a uklízím po nich exkrementy, což při závodu v Alpách prostě nejde. Psi jsou ale tak hrr.. do práce, že jsou schopni se vyměšovat i za běhu. Prostě se tím při závodu nezabývají a většina je schopna se s vyprázdněním vypořádat. Během etap mají prostě i oni úplně změněné hodnoty a v prvé řadě jdou za naším cílem.

Myslíte, že psi vnímají pozitivně vítězství? Že si uvědomují své zásluhy?
Rozhodně se na ně přenášejí emoce mushera. Moji psi v poslední etapě věděli, že jdou do cíle, posledních deset kilometrů před ním jsem je popohnal. Už z mého hlasu poznali euforii, museli vycítit, že vše proběhlo dobře a že máme na vítězství dostatečný náskok. Radost se na ně určitě přenesla. Věřím, že jsou schopni to prožívat spolu s člověkem.

Kolik bylo na náročných tratích sněhu?
Od roku 2007, kdy jsem byl na La Grande Odyssée poprvé,bych sněhovou situaci označil za nejlepší, jakou jsem tam dosud zažil.

Byl jste spokojen se svým doprovodným týmem?
Jsem s oběma handlery velmi spokojen. Šéfem týmu byl Luboš Seidl, který se mnou kromě jedné Odyssey absolvoval dosud všechny. Jeho přínos pro mě je neskutečně důležitý. Ostatní musheři mi ho hodně závidí. Poskytuje komplexní servis, péči o psy, má přehled o všem, kam se pojede, kam je třeba se přepravit, jazykově je dobře vybaven, začal se dokonce učit trochu i francouzsky. Hrozně moc mi pomáhá. Letos vzal s sebou svého kamaráda Dana Riemela, který sice se spřežením nikdy nic společného neměl, ale udělal pro úspěch týmu maximum. Každý, kdo tam někdy byl, Odysseou žije. Závod tam je taková droga. Letos při vyhlášení výsledků mi kamarád Nor Jo Are Brennodden, který tam byl třikrát a letos se neúčastnil, volal, že by se chtěl příští rok vrátit a přijet závodit.

Překvapilo vás něco nového v organizaci La Grande Odyssée?
Pozitivní bylo, že nás čekala vždy jen jedna etapa denně, i když delší, než obvykle, ale to tak nevadilo. V uplynulých letech byl každý start jinde, přesuny byly pro všechny hrozně vyčerpávající. Takže to letos odpadlo.

Zažíval jste nějaké nebezpečné dramatické chvíle?
Letos jich bylo skutečně daleko méně, dalo se díky sněhu brzdit, protože nebyl led. Proti minulým letům to z tohoto pohledu probíhalo vše mnohem snadněji.

Jaké etapy byly letos nejobtížnější?
První a poslední. První byla s velkým převýšením a do prudkých kopců. Snažil jsem se psům co nejvíc pomoct, hodně jsem makal, v nadmořské výšce se mi dělalo mdlo, zadýchával jsem se, měl jsem s tím docela problém. Bylo to poučení. V druhé etapě jsem už síly rozložil. Poslední část klání je vždycky obtížná. Vždyť se jede do cíle. Byla to celkově obrovská dřina.

Co vám během závodu udělalo kromě vítězství radost?
Že se najednou na startu deváté etapy nečekaně objevila moje manželka Eva s dcerami Rozárkou a Stázkou. Přijela autem společně s mým bráchou a moc mě tím překvapili a potěšili. Vůbec jsem o tom nevěděl, že něco takového plánují. Byl jsem rád, že viděli divácky velmi přitažlivý hromadný start, podél trati na mě pak mávali, povzbuzovali, jeli se podívat i na bivak v Base Polar sedačkovou lanovkou. A bylo fajn, že jsme mohli i vítězství prožívat společně.

Koho považujete v současné době za největšího konkurenta?
Jednak Miloše Gondu, který loni vyhrál a letos se umístil na druhé pozici, a pak také Jirku Vondráka. Ten letos však musel závod vzdát kvůli zdravotnímu stavu psů.

Pojedete Šediváčkův Long a Ledovou jízdu?
Na Long se nechystám, Ledovou jízdu neboli memoriál Václava Vojtěcha už připravujeme. Pojede se ve dnech 23. až 26. února. Start je v Dolním Dvoře, z parkoviště v Rudolfově