Kliknutím zvětšíteS Deníkem probral různá témata - stav krkonošské přírody, vysokou návštěvnost, chování turistů, zavedení detektorů zvuku a neviditelných závor kvůli nelegálním vjezdům motorových vozidel, výskyt vlků, bouřlivý tok tetřívků či dopady klimatické krize.
V jakém stavu je podle vás Krkonošský národní park po šedesáti letech existence?
Vyhlášení národního parku, tehdy se dokonce počítalo i s Jizerskými horami, bylo na spadnutí už na sklonku roku 1953. Jilemnický konzervátor přírody Jindřich Ambrož tehdy napsal: „…stav Krkonoš je katastrofální, vodohospodářské poměry vyžadují urychleného řešení, cesty jsou neschůdné, proměněny v koryta bystřin odvodňují horská rašeliniště, květena horská je ničena…“. V porovnání s takovým obrazem, nebo dobou imisní katastrofy v 80. letech 20. století, je současný stav krkonošské přírody velmi dobrý, troufl bych si tvrdit, že nejlepší za posledních 70 let.
Umíte si představit, jak by vypadala situace bez vyhlášení národního parku?
Dlouhou dobu jsem byl přesvědčený, že v nejlepším stavu je u nás příroda v místech, o kterých se nemluví, nejsou příliš známá a nejsou zvláště chráněná. A že by tak vlastně možná Krkonoším bylo lépe bez národního parku. Ale při dnešní znalosti věcí vidím, že tak jednoduché to není. A nejen proto, že Krkonoše z map prostě nevymažete. První zákonný předpis na ochranu krkonošské přírody vydalo c. a k. pražské místodržitelství už v roce 1903. Už tehdy se totiž ve velkém sbíraly léčivé a okrasné byliny. Ještě za první republiky se ochranářům podařilo zabránit stavbě silnice přes Kotelní jámy a vznik národního parku v roce 1963 zastavil plány na zničení Modrého a Obřího dolu výstavbou „olympijského“ lyžařského areálu. V něm by se ale podle provedených měření dalo kvůli klimatickým poměrům lyžovat jen několik dní v roce. A to nebyl jediný fantasmagorický projekt, který by Krkonoše potkal. I když ochrana přírody v Krkonoších také leccos prohrála, jsem přesvědčený, že bez existence národního parku by byly naše hory zastavěny a poničeny k nepoznání.
Čím je podle vás Krkonošský národní park výjimečný, že do něj ročně zavítá 6 milionů turistů?
Ostrov severské tundry uprostřed Evropy, stále krásnější lesy, tajemné mokřady a barevné květnaté louky, pestrá geologie a bohatství geomorfologických tvarů, lidová architektura a třeba tradiční kuchyně. Tahle mozaika je opravdu jedinečná a lákavá. Ale k tomu se přidává něco, co je pro současné Krkonoše zároveň prokletím. Krkonoše byly kdysi velehorami srovnatelnými s Himálajemi, čas je ale zcela zarovnal a později už jen mírně vyzdvihl nad okolní krajinu. Zůstala nám tady takzvaná parovina, po které se příjemně chodí, aniž by člověk musel neustále stoupat do nových a nových kopců. Stačí vyjít na hřebeny, nebo se tam dokonce nechat vyvézt autobusem nebo lanovkou, a můžete si užívat hustou síť cest. Jste v horách a přitom prakticky na rovině. I to přispívá k oblíbenosti Krkonoš jako místa pro výlety.
Je pro Správu KRNAP téma regulace návštěvnosti? Hrozí něco takového?
Téma to je a není ani trochu jednoduché. Zabýváme se tím, třeba i s odborníky na sociální geografii, nebo našimi zahraničními kolegy. Zavádět do návštěvnosti přírody nějaké regulační prvky je ale těžké, v poměrech přeshraničního národního parku dvou zemí s odlišnou legislativou takřka nemožné. A tak regulace návštěvnosti zůstává ve stádiu obecných úvah bez konkrétních obrysů. Národní park navíc není přetížen plošně, ale místně. Těmi kritickými místy jsou především Sněžka a symbolický pramen Labe. Na české straně návštěvnost Sněžky reguluje omezená kapacita lanovky z Pece pod Sněžkou a přirozeně náročnost výstupu z Obřího dolu a z Pomezních Bud.
Co považujete za největší problém v souvislosti s vysokou návštěvností?
Pokud návštěvníci dodržují pravidla chování v národním parku, kterých mimochodem není nijak mnoho, a zůstávají po desítky let prakticky stejná, ani vysoká návštěvnost nemusí představovat nepřekonatelné riziko pro přírodu. Problémem jsou návštěvníci, kteří pravidla nedodržují. A s rostoucím počtem turistů samozřejmě roste i počet těch bezohledných.
Chovají se přesto lidé v poslední době v přírodě odpovědněji?
Sledujeme dva protichůdné trendy. Růst odpovědnosti a epidemii sobectví. Odpovědní návštěvníci se zajímají o pravidla chování v národním parku, jsou dobře oblečení a obutí, aby nepřidělávali práci kolegům z Horské služby, mají v batohu pytel na odpadky, které na svém výletě sbírají. Tady jsme přesvědčeni o pozitivním dopadu naší kampaně „Není zvěř jako zvěř“. Sobci pobíhají v noci s čelovkami, takže zvířata si už neodpočinou ani po západu slunce. Na rozdíl od polské strany je to u nás ale bohužel legální. Na skialpech a snowboardech se pouštějí mimo vyhrazené trasy a přímo ohrožují to nejvzácnější z horské přírody. V honbě za pár lajky si svou túru národním parkem natáčejí z dronu. Vyrážejí do terénu v neodpovídajícím vybavení, zaměstnávají záchranáře a plýtvají veřejnými prostředky, protože za zákroky Horské služby se u nás stále neplatí ani v případech, kdy se zachraňovaný pohyboval tam, kde neměl co dělat.
Přibývá přestupků v Krkonošském národní parku?
Množství přestupků je víceméně konstantní. A rolí našich strážců především je, aby svou přítomností páchání přestupků předcházeli. Nejsme nějací lovci pokut, konečně ty ani nejsou příjmem národního parku. Přesvědčivá většina přestupků bývá řešena napomenutím.
Které přestupky jsou nejčastější?
Opravdu závažným a opakujícím se přestupkem je pohyb mimo vyznačené cesty v klidových územích. Podobně je to s vjezdy a setrváním motorovým vozidlem do národního parku a jízdou na kole mimo vyhrazené cyklotrasy. Obecně totiž zákon jízdu na kole v národních parcích zakazuje. Takovým staronovým přestupkem, nepříjemným přírodě i ostatním turistům, je rušení klidu a ticha. Zejména v období školních výletů nezřídka napomínáme žáky a studenty s reproduktory na batozích. Smutné na tom je, že jejich pedagogickému dozoru je jedno, že hudba duní klidovým územím národního parku na kilometry daleko.
Přineslo nasazení ochranných sítí na vrcholu Sněžky snížení přestupků?
Jednoznačně. Sítě, jakkoli na počátku částí veřejnosti negativně vnímané, výrazně přispěly ke zlepšení stavu vzácných alpínských trávníků na vrcholu Sněžky i ve Slezském sedle. Plní svůj účel i z hlediska omezení přestupků, spočívajících v pohybu v klidovém území mimo vyznačené cesty. V případě Sněžky tedy za řetězy, které klidové území oddělují od prostoru pro návštěvníky.
Letošní novinkou bude v Krkonošském národním parku zavedení detektorů zvuku. Proč je zavádíte?
Detektory zavádíme průběžně a stávají se součástí paralelně budovaných neviditelných závor systému telematického řízení dopravy v Krkonošském národním parku. Po svém dokončení bude systém velmi účinně odhalovat nelegální vjezdy motorových vozidel na území národního parku. Pilotní projekt už je za námi a naprosto splnil naše očekávání.
Uvažujete do budoucna o dalších opatřeních?
Systém telematického řízení dopravy budeme ladit s některými obcemi v ochranném pásmu KRNAP, které rovněž trpí nelegálními vjezdy na své komunikace a projevily o technologii zájem.
V Krkonoších se usadil vlk, lidé ho viděli na několika místech, kde by ho nečekali. Máte o jeho výskytu nové poznatky? Mají se lidé vlků bát?
Krkonošští vlci pravděpodobně patří k lužické populaci. Ta se ze Saska šíří přes severní Čechy a Polsko. Mladí jedinci si u nás hledají nová teritoria. Vlk je vrcholový predátor a jeho počet se nakonec ustálí v závislosti na potravní nabídce a vnitrodruhové konkurenci. Jde obvykle o plachou šelmu. Bohužel se mohou vyskytnout jedinci, které pytláci vybrali jako štěňata z nory, nějaký čas je chovali, ale později, když jim přerostli přes hlavu, je vypustili. Strach na místě není, respekt ano. Nežijeme ve sterilním teráriu, jsme pořád součástí přírody a musíme to mít na paměti. Divoké prase u nás ročně zraní asi 15 lidí, za posledních 15 let v Česku blanokřídlý hmyz, zejména včely, způsobil smrt přes 50 lidí, v celé Evropě včely usmrtí 200 lidí za rok. Vlk nenapadnul nikoho.
Jak se vyvíjí situace s ochranou tetřívka, kvůli které na jaře uzavíráte některé cesty?
Letos probíhalo sčítání tetřívků jak na české, tak na polské straně hor. Nemám ještě konkrétní čísla, nedá se vyloučit, že budou opět nižší než při minulém sčítání. Co je ale povzbudivé, že tok tetřívka byl tentokrát velmi bouřlivý, zaznamenali jsme souboje kohoutků před zástupy slepiček. Tetřívci obsadili všechna pro ně zbudovaná tetřívčí centra, tedy silně proředěné mladé lesní porosty, které jim vyhovují z hlediska prostředí i potravní nabídky. Stejně jako kolega Andrzej Raj z polského národního parku, který mi nadšeně volal poznatky z pozorování tetřívků v polských Krkonoších, jsem docela optimistický.
V květnu byly schváleny Zásady péče o národní park. V čem je takový dokument významný a jak se konkrétně dotkne veřejnosti a lidí žijících a podnikajících v Krkonoších?
Zásady péče jsou poslední ze tří nových nástrojů ochrany a péče o národní park, které zavedla takzvaná národně-parková novela zákona o ochraně přírody a krajiny z roku 2017. Je to dokument, který především popisuje, jak se budeme v té které zóně péče chovat k tomu kterému ekosystému. Doplňuje novou zonaci péče a klidová území, která byla schválena už v minulých letech. Zásady péče jsou závazné pouze pro nás ochranáře a stejně jako zonace péče se tedy prakticky nedotknou místních nebo přespolních. Jsou základem přípravy dílčích dokumentů a jejich existence je nutná například i pro žádosti o dotace na péči o lesy a louky národního parku, nebo na turistickou infrastrukturu.
Jaké plánujete projekty a zásahy v národním parku?
Především chceme pokračovat v projektu revitalizace mokřadů budováním přehrážek v melioračních strouhách. Je to jeden z mála projektů v práci s přírodou, kdy jsou výsledky vidět už v řádu dnů. Objem zadržené vody v horských lesích je ohromný, návrat života na lesní mokřady je obdivuhodný. Nadále budeme pracovat na přeměně nevhodně založených smrkových porostů na lesy, jejichž druhové složení více odpovídá přirozené skladbě. Snažíme se zajistit prostředky, aby naši hospodáři mohli nadále pečovat o květnaté horské louky. Kde to bude možné, budeme odstraňovat pro ryby neprostupné migrační bariéry v řekách a potocích. Znovu budeme ve spolupráci s obcemi a spolky vysazovat do krkonošské krajiny třešně a jabloně původních odrůd. A už v říjnu otevřeme nové návštěvnické centrum KRNAP v bývalém augustiniánském klášteře ve Vrchlabí.
V jaké kondici jsou krkonošské lesy?
Stav krkonošských lesů je velmi dobrý. Samozřejmě takové konstatování má řadu ale. Pořád máme tisíce hektarů nevhodně založených smrkových monokultur tam, kde by příroda sama zasadila lesy pestřejšího složení. Obáváme se sucha a s tím spojeného šíření kůrovce rychleji, než by nám bylo milé. Nadbytek dusíku nám žene stromy do výšky, ty ale nestíhají vydřevnatět a pod váhou mokrého sněhu se lámou. Les ale není stav, les je proces. A procesy probíhající v krkonošských lesích dávají naději, že se můžeme těšit na stabilnější a krásnější hvozdy nyní i do budoucna.
Jak dopadá na Krkonoše klimatická krize?
Pokud jsem na začátku rozhovoru říkal, že stav krkonošské přírody je nejlepší za posledních 70 let, je právě teď na místě dodat, že také existují indikátory, které nám radost nedělají. A z velké části souvisejí s klimatickou změnou. Tím nejvýraznějším je posun horní hranice lesa, zjednodušeně řečeno zmenšování arkto-alpínské tundry. Dalším je pokles druhové bohatosti. Na některé druhy začíná být v Krkonoších příliš teplo. Jedním z nich je ikonický slavík modráček tundrový, z hor také mizí sasanka narcisokvětá. Je méně a méně sněhu, což se druhotně projevuje na snížení počtu velkých lavin, které potřebuje ta nejvzácnější květena krkonošských zahrádek. Velké laviny jí totiž čas od času obnovují životní prostor, když rozlámou rozrůstající se les. Krkonoše se také stávají atraktivní pro nežádoucí invazivní druhy rostlin a živočichů. V posledních letech je velkým rizikem například lupina, do jejíž likvidace rádi zapojíme i dobrovolníky. Stačí se nám ozvat a přispět svou trochou k zachování krás jedinečných hor v srdci Evropy.
25
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
