Aby mohl fotit lyžařská esa na trati, musel být na vytyčeném místě hodinu před startem, kam se nedostal jinak než s lyžemi a mačkami. Na místě, které schvaloval traťový komisař, mrznul několik hodin, jeden den za deště, druhý za sněžení. Kvůli pořízení co nejlepších záběrů nejčastěji klečel na sněhu.

Prvním krokem k tomu, aby mohl fotit Světový pohár v alpském lyžování ve Špindlerově Mlýně, bylo získání akreditace u organizátorů. „Žádost bylo nutné zařídit více jak měsíc před začátkem akce. Následně jsem musel poslat požadavek na focení na trati,“ přiblížil Michal první, nejjednodušší krok.

Organizátoři pouští na trať maximálně čtyřicet fotografů, kteří musí splňovat řadu podmínek. „Absolvovat fotobrífink a podepsat, že je fotograf srozuměn s podmínkami, které stanovuje FIS. Být dobrý lyžař a mít lyže, aby se mohl dostat na trať. Musí mít s sebou mačky (stoupací železa), aby mohl po trati bezpečně chodit, jelikož byla hodně zledovatělá a prudká. Kromě akreditace být označen speciální páskou pro přístup na trať. Na své fotopozici, ze které fotí, být minimálně jednu hodinu před startem prvního předjezdce. Všechny věci (batoh, lyže apod.) musely být umístěny za ochrannou sítí. Stát tak, aby fotograf nezakrýval žádnou reklamu,“ vybral Michal namátkově, co vše musel dodržovat.

Akreditace pro Světový pohár v alpském lyžování ve Špindlerově Mlýně.

Michal Fanta má lyžování jako hobby, věnuje se také skialpinismu, horolezectví, chodí po vysokých horách. Proto měl výbavu, nutnou k focení Světového poháru, po ruce.

Po splnění všech nařízení a výběru fotopozice projížděl sjezdovku hodinu před startem traťový komisař, který vše kontroloval. Včetně fotografů, jestli dodrželi podmínky. Vybranou fotopozici jim schvaloval komisař, což mohlo přinést trochu adrenalinu.

„Pokud komisař rozhodne, že fotopozice je nebezpečná, musí fotograf neprodleně změnit místo a nové musí komisař schválit nebo musí fotograf úplně pryč. Fotopozice se nesměla po celou dobu jednoho kola závodu opustit, ani jsme se nemohli nikam přesouvat. Důležité bylo vybrat dobré místo a pak včas zmáčknout spoušť,“ popsal autor povedených snímků v Deníku. „Jakmile člověk zaujal pozici pro focení, s přibývajícím časem se přidávala zima, a to zejména u kolen, protože fotograf většinou klečí na sněhu. Největší nepřítel byl vítr,“ líčil podmínky.

Aby stihl vyhlašování vítězek v cíli, předávání trofejí a stříkání šampaňským, musel se cestou z vrcholových partií sjezdovky prodírat fanoušky.

„Po dojezdu druhého kola jsem se rychle přesunul do fotozóny pro fotografy, jenže v tu chvíli se již vše připravovalo pro stupně vítězek a slovenští fanoušci obestoupili všechny vstupy. Po chvíli zkoušení a s ubývajícím časem, kdy bylo potřeba dostat se k místu pro focení předání cen, nastala varianta prorazit dav ke vstupu. Tímto se všem slovenským fanouškům omlouvám, ale dostat jsem se tam potřeboval, takže jsem se ramenem vpřed protlačil skulinami v davu. Přestože jsem hlásil s dovolením, neobešlo se to bez strkání a křičení. Ale co, fotka byla potřeba,“ přiblížil trnitou cestu k pořízení snímků rozradostněných vítězek.

I díky tomu měl Deník ze Světového poháru originální, špičkové fotky, které jsou Michalovým dobrým zvykem.