Tak to na sklonku minulého týdne vypadalo v malém kulturním sále restaurace Baroque na Kuksu. Jen jedny oči film nesledují, ale těkají po divácích s otázkou: „Snad nikdo neodejde a vydrží to až do konce?" Oči patří scénáristovi a režisérovi filmu Miloslavu Kučerovi. Ten po závěrečných titulcích vyslechne neutuchající potlesk a jen lakonicky pronese: „Jsem rád, že jsem nikoho nemusel vyhánět od dveří zpět na místo."

Říkal jste, že jste rád, že nikdo neopustil sál. Byl jste při promítání snímku hodně nervózní?
Docela ano, proto jsem si neodpustil na konci ten vtípek. Ale člověka vždycky potěší, že lidi znuděně neodcházejí po pár minutách. A to se může klidně stát. Hodinu na dokument je dlouhá doba a já mám vždycky ten pocit, tím, že jsem to viděl už tisíckrát, že je to strašně nudné a že by to chtělo ještě dost prostříhat, aby to bylo dynamičtější a nenudilo to.

Podle reakce diváků se však snímek líbil. Jak vlastně vznikal myšlenka promítnout snímek o Kuksu přímo v místech, kde vznikal?
Sám jsem měl tu potřebu toto veřejné promítání iniciovat. Jak se říká: „Pachatel se vrací na místo činu."

Dokumentarista si však takových premiér přímo mezi lidmi neužije?
Není to nikterak výjimečné, ale patří to k dobrým mravům. Když například dělá dokumentarista film o policistech, tak právě policisté by to měli vidět jako první. A když jsem dělal film o Kuksu, byla jasná volba v tom, že jej také místní, mnohdy i ti, kteří v něm účinkují, uvidí jako první.

Proč jste si vlastně pro svůj snímek zvolil Kuks?
Kuks navštěvuji již od devadesátých let. Za tu dobu jsem o něm udělal již několik krátkých filmů. Vždy se sem rád vracím. Po celou dobu ve mě zrála myšlenka, natočit o zdejší jedinečné barokní atmosféře něco většího. Vždyť patnáctiminutový snímek jen těžko všechno obsáhne.

Asi vám pomohlo to, že se Kuks dočkal renovace, a tak jste mohl točit vlastně znovuzrození této památky?
Přesně tak. Najednou se sešlo víc věcí a já jsem mohl producentům říct: „Podívejte se, teď je jedinečná šance vše zachytit." Ale jak jste si všiml, nejedná se pouze o jakýsi „stavební" snímek. I přes sledování renovací jsem se pokusil vyjádřit ducha a dějiny tohoto magického místa.

Jezdíte sem a točíte přes dvacet let. Překvapilo vás ještě něčím toto místo?
Například bylo zajímavé být u toho, když se odkrýval Tanec smrti. Za celou dobu, co sem jezdím, se Kuks stal prakticky mým druhým domovem. Dokonce jsme jeden čas s mým kameramanem Liborem Hlavatým uvažovali, že si tu koupíme dům.

Baroko je známé svou hrou světla a stínů. Pomohlo vám to při natáčení a svým způsobem spojilo dvě epochy, tedy baroko s moderní technologií?
Při dokumentu není způsob nasvětlení tak důležitý, jako při klasickém filmu, ale i tak si na světlo nemůžu stěžovat.

Říkal jste, že film není „stavební". Jak byste jej tedy charakterizoval?
V groteskní nadsázce hraných divadelních scének, které se z části odehrávaly i na staveništi, „vyhmátnout" podstatu hraběte Šporka a tak trošku se mu podívat na zoubek. Kuks je znám především díky Braunovi, ale o Šporkovi se toho moc neví. Proto jsem se ve snímku snažil více ukázat Šporka a upozadit Brauna. I když nemůžete můj snímek brát jako kunsthistorickou procházku.

A co samotný film o Šporkovi, ten vám v hlavě nezraje?
Teď jsem udělal hodinový dokument o Kuksu a mám příjemný pocit, že mi zatím nikdo nedal facku. Ale dál sním o větším díle o této rozporuplné postavě. Stále mám pocit, že to se Šporkem nemám vyřízené, že zůstalo příliš moc věcí, které bych chtěl o něm říci. Kdybych měl tu možnost a dostatek financí, rád bych o něm udělal například dokudrama, nebo seriál.

Měl jste vůbec, s okem na hledáčku kamery, čas celé to stavební úsilí na Kuksu a přerod sledovat?
Ten kontrast je určitě vidět a znát. Když to vezmu trošku filozoficky, tak člověk, když například zamlada chodil po Českém Krumlovu, tak bylo vše oprýskané a zašedlé, ale mělo to své kouzlo a mystično. Takovou tu sílu, kterou mají fotografové a kameramani rádi, tu patinu oprýskaných omítek a padajících cihel. Teď, stejně jako na Kuksu, je to vše opravené a také to má něco do sebe. Je to krásný počin a Kuks si to zasloužil.