Kliknutím zvětšíteZačal bych citátem ze stránek pořadu Tvoje tvář má známý hlas: „V každé řadě Tváře je někdo, kdo se dá nazvat pojmem ,likvidátor‘. Obvykle je to muž, který s vylosovaným interpretem provede něco, čemu se dá říkat umělecká poprava. Diváci mohou vzpomenout na Petra Rychlého, Mirka Etzlera, Tomáše Matonohu či v porotě sedícího Aleše Hámu. I aktuální řada má svého likvidátora – Roberta Jaškówa.“ Co vy na to?
Jsem pochopitelně poctěn tímto vyjádřením k mé činnosti. V této soutěži jsem nikdy neměl a nemám ambice vyhrávat, být nejlepší. Beru to jako show a tak k tomu také přistupuji. Myslím, že tento pořad nemá splňovat nějaká náročná pěvecká a pohybová kritéria, která jsou požadována v Talentu, SuperStar, StarDance a jinde. A myslím, že jsem jediný z nás osmi soutěžících, kdo to pochopil…
Trochu si dělám legraci, ale opravdu to není z nouze ctnost. Není to tak, že se neumím hýbat a jsem absolutní poleno. Snažím se to dělat ze všech sil, ale pochopil jsem, že když se budu snažit být dokonalý, o což v této soutěži zase až tak nejde, tak budu naopak trapný. I když s tím taky nemám problém.
To byla první připomínka, kterou jsme dostali na DAMU od profesora Spáčila: „Děti, prosím vás, první, co udělejte, vzájemně se před sebou ztrapněte…“ Mně je jedno, co si kdo o mně myslí. Nemám problém vylézt na jeviště nahý, udělat ze sebe totálního idiota, hlavně aby byla nějaká legrace.
Dostali jsme možnost napsat seznam interpretů, kteří jsou nám něčím blízcí, a známe je, kdyby nám pak osudí vybralo něco tomu podobného. Osudí mi ale nebylo nakloněno. Dostávám pecky, u kterých bylo hned jasné, že je totálně zlikviduji nebo stvořím něco naprosto šíleného. Já prostě nemůžu od osudu dostat nějakou krásnou píseň, protože ji krásně nezazpívám ani nezatancuji.
Takže vás asi vůbec nemrzí, že vás občas porota shazuje.
Naopak. Kdyby tam tenhle prvek nebyl, tak je to nuda. Je mi jedno, co dostanu, a jsem úplně šťastný, když jsem někde na konci tabulky, protože o to víc pak diváci píšou: „Jak to, že zase ten chudinka malý Robert, ten krásný šikovný chlapec, dostal tak málo bodů?“ To si pak medím. Jde mi hlavně o to, aby byla nějaká prča a abychom si to užili.
Potkaly se vaše představy o této soutěži s realitou?
Absolutně ne. Já jsem si to představoval trošku nudnější a jako o něco menší dřinu. Ten výsledný tvar, který se vysílá v televizi, nemá vůbec nic společného s tím, co tady každou středu a čtvrtek zažíváme, když natáčíme výtahy, odpoledne jsou generálky, a když se potom točí… To je taková sranda! A bohužel to není do televize přenosné.
Ambice na vítězství tedy nemáte. Komu ho přejete? Máte nějakého favorita?
Favorita nemám, ale protože porota je zaujatá, hlavně všichni chlapi, kteří jsou v převaze, bodují u nich krásné holky. Takže když zpívá třeba Terezka Mašková a okolo ní se motá deset polonahých tanečnic, dostává nejvíc bodů. Já to ale naprosto chápu. Třeba Kohák je z nich úplně šílený, ten ani nekouká na interpretku, ale po tanečnicích.
Takže už vím, jakkoliv jsem vyhrál s písničkou od Jarmily Šulákové, což bylo také zásluhou geniální masky, že celkově nemám šanci. Soukromě si myslím, že vítězkou bude buďto Terezka, která tak získá pěkný double (zvítězila i v letošní SuperStar – pozn. red.), v SuperStar Wars, jak já říkám, anebo Evička Burešová, protože jsou to obě vynikající zpěvačky a zasloužily by si to.
Jak se dá časově skloubit účinkování ve Tváři a v Ordinaci?
Je to náročné. Teď mě třeba zrovna čeká číslo, opět v angličtině, které pro mne bylo poměrně těžké. Do toho točím Ordinaci, kde mám momentálně jednu z hlavních dějových linek, takže v uplynulých dvou dnech jsem točil od rána do večera, a neměl jsem absolutně čas na nějakou přípravu. Navíc po natáčení ještě většinou večer hraju v divadle. Chodím domů hodinu před půlnocí „urvanej jak borůvka“, protože vstávám v pět, abych se od pěti do půl sedmé stačil aspoň trochu naučit něco z té písničky.
Ordinace se točí od šesti ráno. Jak se dokážete tak brzy dostat do provozní teploty?
Vstanu po páté hodině, dám si kávu, učím se, udělám dětem svačinu, vzbudím je i ženu, protože moje Petra toho má také hodně… Prostě mi pět hodin spánku stačí. A od doby, co děláme tuhle show, jsem ze svého jídelníčku vyřadil alkohol. Po představení jsem si pár piv dal, ale teď jsem to úplně vypustil. Nešlo by to. Také už toho začínám snášet trošku méně. Nepiju, nepařím, snažím se chodit včas spát, pokud možno, a ráno se nakopnu poměrně rychle. Mám rychlou regeneraci.
Komedie Pohřeb až zítra z produkce vašeho domovského Švandova divadla získala Cenu studentské poroty za komedii roku 2017 na Grand festivalu smíchu. Považujete si ocenění mladé generace, kterou je stále těžší něčím zaujmout?
Považuji si toho velmi. Protože, jak říkáte, zaujmout mladého diváka, který svůj volný čas netráví nejraději s přáteli, ale s prominutím „čuměním“ do mobilu, je poměrně náročná věc. Přesto jsem věřil, že to jde. Představení Pohřeb až zítra pro nás na tělo napsala Natálka Kocábová, je objektivně dobré, subjektivně jsem z něj nadšený a hraje se mi báječně. Myslím, že nám všem šesti, co v tom jsme.
Vy máte tři děti Jana, Jakuba a Marjánku. Co je spolehlivě zaujme?
Je zaujme táta, když dělá kraviny. Pochopitelně i máma, děda, babičky… Ale zaujme je i dobrá knížka, obzvlášť toho nejstaršího, zaujme je sport a všechno, co jim nabízíme. Ta studnice je hluboká a my se snažíme ji nějakým způsobem plnit. Zažehnout v nich oheň pro všechny možné dostupné aktivity, které se dají zvládnout časově i finančně.
Zajímá je spousta věcí, ale mají i chvilky, kdy je necháme, ať si hrají na mobilu třeba nějaké edukativní hry. Od toho je nemůžeme odstřihnout. Teď jsem učil kluky scrabble. To je úplně pohltilo. Akorát zatím dělají jen krátká třípísmenná slova, takže se to zatím moc nedá hrát, ale zaplať pánbůh za to.
Někde jste řekl, že hrajete asi na dvacet nástrojů a učíte to i své děti. Na jaké? A kde na to berete trpělivost?
Řekl jsem na dvacet? Naučil jsem se na dost nástrojů. Já nechci, aby to vypadalo, že jsem nějaký superman, ale je pravda, že jsem od druhé třídy základní školy chodil do lidušky. Muzika mě děsně bavila. Maminka se mnou jezdila 25 kilometrů autobusem z Pece pod Sněžkou až do Trutnova, dvakrát týdně. Naučil jsem se na flétnu, na trumpety, na pozouny, na bicí, na kytary a tak dále.
Děti to baví, takže si doma muzicírujeme. Marjánka začíná hrát na piano, na které já tedy neumím. Což mě mrzí, protože klavír je vedle kytary takový zásadní nástroj. I když ta kytara je pro mne asi zásadnější, jelikož se dá na rozdíl od klavíru hodit na záda a můžu s ní dvě hodiny bavit celou hospodu. Kuba zase hraje právě na kytaru. A když jsou Vánoce, Marjánka sedne za piano, my hrajeme na kytaru, Honzík si vezme triangl nebo nějaké „bouchátko“ a hrajeme koledy. To je moc prima.
Je o vás známo, že jste domácí kutil, dokonce jste si zrekonstruoval byt. Sledujete pořady pro kutily, nebo berete inspiraci jinde?
Ne. Já si ty věci vymýšlím sám. Občas narazím na nějaké zajímavé věci na Facebooku. Ale musím vycházet z toho, co mám. Týká se to prostoru, materiálu, peněz. Já už nemůžu jezdit do hobby marketů… Jsem třikrát týdně v Hornbachu a dvakrát týdně v Lidlu. Jdu koupit pálivé oříšky a nějaké víno dohromady za dvě stě padesát korun a nakonec platím u pokladny balík, protože mi padl do oka nějaký vercajk. Už to nemám kam dávat…
V garáži teď musím přebudovat všechny police, fochy a tak dále, protože jsem myslel, že tam budu mít druhé dveře k výtahu, které tam nebudou, což je mi nakonec buřt. Takže vymýšlím, jak to uspořádat, aby se mi tam vešly z třetí řady z auta sedačky, abych měl místo na vercajk, kde bude vinotéka… Ještě ledničku tam musím narvat, abych si mohl v garáži vychladit pivo. Ale že bych na internetu vyťukával „Jak zařídit garáž“, tak to ne. Na to vážně kašlu.
Vyrůstal jste jenom s maminkou jako jedináček, ale v roce 2007 jste se dozvěděl, že máte v Polsku čtyři sourozence. Teď už máte jenom tři, ale prožíváte s nimi takové to sourozenecké souznění, které prožívají vaše děti?
Moc ne. Jsme od sebe daleko. Ale píšeme si. Příští rok už bych za nimi zase rád jel, protože jsou skvělí. Jak ti dva mladší bratři, tak starší sestra. Neprožíváme to tak. Oni mě sledují na Facebooku a různých sociálních sítích, občas si napíšeme, ale bohužel na návštěvy nemáme tolik času, vzhledem k práci a vzdálenosti.
V divadle Kalich už rok hrajete postavu Osudu v muzikálu Krysař. Věříte v osud?
Nevěřím na náhodu. Nic z toho, co se v životě stane, není náhoda. Věci se dějí tak, jak mají. Ale jestli to je osud, nevím. Věřím v přírodu a také v to, že všechno, co uděláme, se nám jednou nějakým způsobem vrátí. Nějaká karma musí být, protože jinak to není možné. Všechno má svůj smysl, takže se nehroutím, když se mi něco nepovede, nebo se stane něco špatného. Ne, že bych jásal nad tím, když mi umře kamarád, to ne, ale věci se dějí v nějakém řádu a z nějakého důvodu.
16
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
