Dětství v tehdy hornických Radvanicích, to znamenalo pro Romana Reila každodenní setkávání s čerstvě vyfáranými havíři, kteří zašpiněni černým uhelným mourem okolo očí spěchali z šachty do svých domovů.

"Mám na dětství krásné vzpomínky, na plavby po rybníce, kde dnes stojí dva nové paneláky, na průzkumy řopíků a starých důlních děl, na partu kamarádů, se kterými jsme podnikali výlety do okolí. Snažil jsem se neustále zjišťovat informace o historii Radvanic, což potom na gymnáziu vyústilo ve středoškolskou odbornou činnost na téma historie obce nebo na vysoké škole v diplomovou práci o dolování. Myslím, že jsme na rozdíl od současných lidí, kteří vyrůstají obklopení elektronickými vymoženostmi moderní doby, měli daleko více času na dobrodružství venku nebo v lese," říká Roman Reil.

Bývalá budova Východočeských uhelných dolů v Radvanicích je v dezolátním stavu.
Radvanické kontrasty. Budova dolů i kaple šly do dražby, dopadly zcela rozdílně

Již od základní školy se snažil o Radvanicích něco vypátrat. Mnoho toho o této zajímavé obci v Jestřebích horách napsáno nebylo, přestože k tomu prameny i literatura jsou. "Většinu lidí odradí, že jsou buď v německém tištěném švabachu nebo psaném německém kurentu, takže jsem jako potomek německých obyvatel už měl od dětství výhodu znalosti tohoto jazyka i písma," vysvětlil.

Vydat se mu podařilo čtyři publikace o Radvanicích, slavětínská bude pátá. "Určitě se chystáme také na dějiny osad Studénka a Paseky nebo na dějiny textilního průmyslu v Radvanicích. Málokdo ví, že kromě těžby uhlí utvářel obec i textilní průmysl, po domácku se v chalupách tkalcovalo, v provozu zde bylo několik bělidel, přádelna, tkalcovna," připomněl.

Zásadním způsobem, na dvě staletí, se zapsala do dějin obce těžba uhlí. Uhlí se v Radvanicích dolovalo od roku 1804, od kdy jsou dochované první zmínky o nálezech černého uhlí. Zlatou éru dolování pak radvanické doly zažily podle Romana Reila již za první republiky v období existence Radvanického uhelného těžařstva, poté po roce 1945 za éry Východočeských uhelných dolů a pak několik let po vybudování nové šachty Kateřina II, pojmenované zprvu jako Stachanov II. V roce 1994 byl však důl z důvodu nerentabilnosti uzavřen.

V Radvanicích se dolovalo uhlí od roku 1804, těžba skončila v roce 1994. Snímek pochází z roku 1934.V Radvanicích se dolovalo uhlí od roku 1804, těžba skončila v roce 1994. Snímek pochází z roku 1934.Zdroj: archiv Romana Reila

Hornická éra v lidech zakořenila. "Mluva spojená s hornictvím, se nevědomky používá dodnes. Používají se slova jako hunt, což je hornický vozík, který mají lidé dodnes na zahrádkách, či forota - zásoba, a jiné. V řadě případů jsou to slova poněmčelá nebo spojená s německými horníky. Horníci si také často dávali přezdívky," přidal zajímavost.

Nová kniha Romana Reila o Slavětíně je věnovaná 500. výročí první písemné zmínky (1521), která je starší než ta o Radvanicích. Oblast je zajímavá například tím, že ve Slavětíně byly poprvé popsány známé araukarity profesorem Heinrichem Robertem Göppertem z Vratislavi. Narodil se tam Josef Kasper, učitel a pozdější poslanec Zemského sněmu v Praze a Říšské rady v Vídni. Ještě v polovině 19. století žilo ve Slavětíně 587 obyvatel, ale od té doby počet neustále klesal.

Část hlavní sjezdovky v Radvanicích prodává nový majitel přes pražskou realitní kancelář za 1,5 milionu korun.
Sjezdovka na prodej. Polovinu svahu nabízí pražská realitka za milion a půl

Novou dominantou Slavětína je kaple sv. Josefa, která se díky manželům Rudolfovi a Renatě Kasperovým proměnila z ošklivé ruiny v působivé místo. "Až do rekonstrukce kaple jsme neměli přesné informace o její historii. Teprve při opravě v roce 2019 byl objeven ve věži kaple zinkový tubus, který uchovával pamětní spis o stavbě kaple, spolu se soudobými novinami a obálkou. Podle tohoto spisu je nyní jasné, že stavba kaple trvala tři měsíce, od května do srpna 1911. Spis bude k vidění v nové publikaci o Slavětíně, kde bude také přeložen do češtiny. Originál pamětního spisu pak manželé Kasperovi uložili do trvalé úschovy tam, kde by měl být uložen, do depozitářů Státního okresního archivu v Trutnově," objasnil ředitel archivu.

Kaple sv. Josefa ve Slavětíně prožila radikální změnu. Její vlastníci, manželé Kasperovi, proměnili chátrající ruinu v působivé místo.Kaple sv. Josefa ve Slavětíně prožila radikální změnu. Její vlastníci, manželé Kasperovi, proměnili chátrající ruinu v působivé místo.Zdroj: Miloš Šálek

Psaní knihy o Slavětíně byla pro něj výzva. "Nejen, že odtud pocházejí moji předci, ale v archivech se k této obci nedochovalo mnoho materiálu. Archiv obce byl stejně jako archiv školy zničen, nejsou dochované spolkové písemnosti a tak jsem byl odkázán na drobné zmínky v archivech, knihovnách a muzeích. Pomohly také vzpomínky od pamětníků," přiblížil práci na knize. Shromažďování informací trvalo Romanu Reilovi dlouhé roky. "O Slavětíně se snažím shánět informace čtyřicet let," dodal.