Při pětitýdenní expedici v Tádžikistánu si užili lezení po kamenech i ledu. Pokusili se dobýt také další šestitisícový vrchol Pamíru. Cestu k ledem obalené hoře TbGu (6142 m) ale ukončili kvůli těžkým podmínkám těsně pod vrcholem. Zážitky z bláznivého světového prvosjezdu i celé expedice přiblížil Libor Dušek, etnolog Krkonošského muzea Správy KRNAP.

Jak se vám jelo z tak vysokého kopce?
Blbě, byl to samej led (smích). Do jistý míry to bylo nebezpečnější než volný sólo výstup z tábora C3 ve výšce 5700 metrů na vrchol. Upřímně, už v polovině sjezdu jsme toho měli oba plný zuby. Je to hroznej nápor na nohy i na psychiku, když víte, že sebemenší chyba by byla osudná…

Stálo to za to tahat lyže takhle vysoko? Nepřekážely vám ve výstupu?
Určitě to za to stálo, člověk by neměl ztrácet čas činností, která mu za to nestojí. Lyže se dnes už vyrábí lehké, tak ani výrazný hendikep nepředstavovaly. Naštěstí jsme měli i skvělou výstroj (bundy, kalhoty, rukavice, čepice) od tuzemských Direct Alpine, která nám zajistila potřebný tolik důležitý komfort.

Potkaly vás kritické momenty?
Snažili jsme se ke všemu přistupovat uváženě a zodpovědně. Všichni jsme měli snad dostatek soudnosti a počasí nám přálo, tak ke kritickým momentům naštěstí nedošlo.

Proč se nepovedlo zdolat TbGu?
Podmínky byly náročnější než loni a ačkoliv jsme tábor C2 postavili výš než loni a vyrazili včas, tak ve třech lezení neodsejpalo a těžká místa nám zabrala hodně času. Pomalu nám začal docházet tzv. „morál“, tak jsme to radši kousek pod vrcholem zase otočili, abychom neslaňovali dolů za tmy, což by mohlo být fatální.

Horu TbGu jste přejmenovali na Krakonoše. Proč?
To vzniklo už loni, název „Tablica gosudarstvennovo Universiteta“, tedy „Stěna národní univerzity“, nám přišel natolik nezapamatovatelný a pitomý a beztak ho nikdo z místních a horolezců neznal, že jsme se rozhodli pro pseudonym nesoucí jméno ochránce těch „našich“ hor. Možná to byla chyba a pravý Krakonoš se domluvil s Marxem, Engelsem a Národní Univerzitou, že se nahoru nepodíváme.

V čem byl výstup jiný oproti loňskému roku, kdy jste se TbGu také snažili dobýt?
Hora byla o poznání více obalena ledem, tak šlo vše pomaleji.

Proč jste si zvolili zrovna Pamír a sjezd na lyžích ze štítu Karla Marxe?
Na Pamír jezdím pravidelně od roku 2006 a už jsem tam strávil takřka tři čtvrtě roku života. Dělal jsem tam etnologické výzkumy, publikoval o Pamíru články a odborné monografie. Teď připravuju další knihu, určenou pro širší čtenářskou obec. Tou bych ale prozatím symbolicky uzavřel jednu etapu. Za ty roky mi Pamír přirostl k srdci, převážně proto, že tam žijí úžasní lidé. A samozřejmě tam jsou nádherné, vesměs opuštěné hory. Tato kombinace umocněna odborným zájmem o region byla dlouhou dobu jasnou volbou pro takřka každoroční návštěvy, které vyústily v horolezecké expedice.

Nebylo bláznovství šplhat po kamenech a ledu s lyžemi na zádech?
Snad každý, kdo se vážněji lezení a skialpinismu v horách věnuje, má ambice lézt a sjíždět cesty, které nejsou příliš frekventované a pokud možno panenské. To tak prostě je odjakživa, akorát se úměrně toku času a nárůstu počtu horolezců jejich počet snižuje. Tak proč nerealizovat možné? Někdy se to povede, jindy ne, jinak to ani v životě být nemůže. Nicméně si dám výhledově na čtyři-pět let od Pamíru pauzu. Jsou i jiná pozoruhodná místa na východ od Evropy a člověk by měl poznat, respektive „prožít“ i ta další krásná. Nepřekvapivě mě lákají hornaté destinace, rád bych lépe poznal nedaleký Hindúkuš a samozřejmě se podíval do Himálaje, ale lákají mě i pohoří jiných kontinentů: jihoamerické Andy a hory na Novém Zélandu, kde žije sestra a švagr s rodinou, kterým už drahně let slibuju, že přijedu.

Kam řadíte tenhle úspěch v horolezecké kariéře?
Předně bych v případě své osoby a kolegy Zdeňka Jirouše, i Honzy Holubce, co byl letos s námi, nehovořil o "kariéře". Celé to spočívá v tom, že máme rádi nejen domácí Krkonoše, blízké Alpy a další evropská pohoří, ale velké hory, kam nejezdí příliš lidí a tamní obyvatelé jsou přátelští, pohostinní, je s nimi legrace a vzájemně se obohacujete. To je přesně případ jižního Pamíru-Šachdarského hřbetu, jehož nejvyšším vrcholem je štít Karla Marxe, nebo severního Hindúkuše, kde se nachází Nošak, kde jsme byli předloni. Přeci jenom, když už jedete tak daleko, tak je výzva zvolit pokud možno co nejvyšší kopec a nejít tou nejjednodušší cestou. Člověk ale musí mít soudnost a musí se připravit doma. Vytáhnout cepíny, šrouby, nota bene lyže v takovéto ledové podmínce až v Pamíru by asi bylo nemyslitelné a pošetilé… O všem je třeba samozřejmě řádně přemýšlet a když se dílo podaří, má z toho radost, ale že by to nějak souviselo s kariérou, to snad ani ne. Podtrženo sečteno se na poli horolezectví žádnou kariéru budovat nesnažím, to bych měl ambice za každou cenu lézt ještě vyšší kopce a ještě náročnější cesty. Zkrátka si jen užívám, co je v mých možnostech a těší mě, že do jisté míry překonám sám sebe a krůček po krůčku se posouvám. Pochopitelně mě těší i uznání kolegů a okolí, to popřít nemohu a rád bych pozvolna zkusil vyšší hory a ještě zajímavější, tedy i hodnotnější, ale o to těžší cesty, ale netlačit na pilu… Jak říká můj přítel Honza Červinka (legendární horolezec narozen roku 1930), tak "dobrej horolezec je ten, kterej to přežil".