Její první velkou zakázkou byla replika kroje pro Muzeum v Poličce. Poté šila kroje pro folklorní a národopisné soubory z celé republiky, kroje pro Městské muzeum v Jaroměři či dobové šaty pro zámek v Náchodě.

Talár pro Škvoreckého šila jen podle fotografie

„Nyní šiju pro novou náchodskou expozici talár Josefa Škvoreckého, v němž přebíral v Kanadě ocenění. Dalo mi to docela zabrat, protože jsem ho šila jen podle obrázku, kde to nebylo moc vidět, ale doufám, že to dopadne. Dokonce jsem k němu dostala i původní originální límec," říká, že zájem o nově ušité kroje mají nejen soubory či muzea, ale i jednotlivci. „Šiji kroje třeba pro pro českou komunitu v zahraničí, zejména pro krajany v USA. Šili jsme pro ně dva české kroje, a teď je chtěli ještě doplnit, a to ve velice šibeničním termínu," říká k aktuálním zakázkám žena, která získala certifikát Orlické hory – originální produkt.

Zdobí vše co může, jen uniformy nesmí

K šití historických oděvů se vyučená dámská krejčová dostala na začátku 90. let, když se na novoměstském učilišti seznámila s Annou Řehákovou z České Skalice. „Tehdy pořádala v Ratibořicích akce s oživlými historickými postavami a požádala mě o ušití krojů. Chtěla jsem, aby vypadaly autenticky, takže jsem se o to začala zajímat, abych mohla dobové oděvy dělat co nejvěrněji. Šilo se tam pro paní kněžnu, komtesu Hortensii, uniformované lokaje i vesnický lid," zmiňuje, že od samého začátku všude dávala krajky a různé ozdůbky. „Snažila jsem se mít oděvy, co nejvíc zdobné. Akorát u vojenských uniforem musím dodržovat přesné parametry a nemůžu si nikam nic přidat. Přes to vlak nejede, to musí být na milimetr,“ uvedla se smíchem držitelka Ceny Zlatý kolovrat a dodala, že by si ráda dělala sama i paličkované krajky, háčkovala nebo vyšívala. „Ale na to už nemám při šití čas."

Na český kroj jen kvalitní krajku, ne tu z Číny

Shánění vhodného materiálu jí zabere přibližně stejně času, kolik ho potřebuje na šití. Jednak materiál je těžko k dostání nebo je na trhu jen takový, který se ji nezdá. „Na český kroj se mi opravdu nechce dávat čínskou krajku," říká, ale uznává, že je potřeba dělat různé kompromisy. „Vlněné látky to je vůbec problém. Ale sukno na pánské kabáty se dá sehnat. Třeba vojáci si ho shání sami. Vozí ho z Vídně, kde ještě existuje obchod z dob Rakouska-Uherska. K tomu jim dám akorát vlněnou podšívku, to je bez problémů. Ale třeba výrobci kanafasu jsou v republice jen dva - v Policii nad Metují pan Zítka a další pak v Postřekově na Šumavě. Krajky jedině na objednávku, a to trvá třeba tři měsíce a musí se objednat velké množství," popisuje mnohdy nelehkou cestu za materiálem Eva Tatoušková, kterou potěšilo, že začala dělat vytkávané krojové stuhy Stuha Rýmařov. Kdysi se daly tyto stuhy sehnat i v Dobrušce, ale tam je už po obměně a modernizaci strojového parku nevyrábějí.

Staré látky mají pro ni velkou cenu

Dříve švadlena brala látky z dnes už zaniklé společnosti Kaltex v Bystrém u Dobrušky, kde je dnes soukromé muzeum. Při rekonstrukci se ještě několik štůčků látky našlo a noví majitelé jí je dovezli. Občas se prý stane, že někdo donese nějaký staré látky nebo textilní doplňky z pozůstalosti, ale není toho moc. Materiál využívá zejména na opravy starých čepců, které sbírá. „To je daleko složitější, než ušít nový kroj," dodává sběratelka původních krojů, které restauruje a také o nich přednáší.

V kroji a čepci vyšla demonstrovat proti sovětské okupaci

Čepce krumplované zlatým nebo stříbrným dracounem reprezentovaly vdané ženy z bohatších vrstev při slavnostních příležitostech v 19. století. K unikátům sbírky Evy Tatouškové patří čepec z Dobrušky, k němuž se váže i zajímavá historka. „Maminka dárce z Dobrušky si v kroji prý vyšla naposled v srpnu 1968 na dobrušské náměstí protestovat proti okupaci," prozrazuje zajímavost, a zmiňuje i kompletní dobrušský kroj, jehož součástí je i další krumplovaný čepec, který ji donesl neznámý dárce z Pardubicka. „Jeho rodiče měli ve své době největší hospodu v Dobrušce. Čepec byl zachovalý, s granátky. Ty se původně dávaly na čepce jako ozdoba, a když měla rodina nouzi nebo potřebovala na něco peníze, granátek se odstřihl, prodal a nahradil korálkem," zmiňuje, že čepce, které se přestaly nosit koncem 19. století, sloužily i jako pokladnička. „Ani nevím, kolik jich přesně mám. Jsou v různém stupni rozpracování, některé ještě opravuji, ale jak říkám, materiál se těžko shání,“ posteskla si Eva Tatoušková, která připravuje i dobové oblečení pro soubor Šmikuranda z České Skalice.

Krumplované čepce byly jen pro nejbohatší selky

Nové krumplované čepce už také šila, a to prvně pro studenty v Nové Pace, kteří na majáles chtěli mužský a ženský kroj s čepcem. Originální krajka na čepce s kovovým vláknem, která by se měla používat, už ale není k sehnání. „Čepce a živůtky s touto krajkou vyráběla firma Esperanto Prokop ze Starkoče. Bohužel zanikla, a nezbylo ani nic z pozůstalosti," říká s čepcem, který si mohly dovolit jen ty nejbohatší selky. „Byl to kus majetku," ukazuje zdobený kousek, který nedokončený čeká na opravu už dva roky. „Bohudík, je dost lidí, kteří mi čas od času pověsí na kliku tašku s nějakými zbytky staré krajky a podobně. Jsou to takové kousky, které použiji pak na nějakou opravu historického kroje, aby tam byl autentický materiál,“ dodala Tatoušková, které ale lámou srdce příklady, kdy - pro ni doslova poklady - skončily v kamnech nebo na skládce.