Kde přišel ten nápad něco takového zřídit?
Ještě před revolucí, na podzim 1989, mě bývalý švagr Jan Jirotka, český emigrant z Kolína nad Rýnem, pozval k němu do umělecké slévárny. Práce s bronzem mě uchvátila. Domluvili jsme se, že se vrátím a za měsíc byla revoluce. Pak to šlo ráz na ráz. S bratrem Petrem a švagrem Vladimírem Vajsem jsme začali jezdit do Německa učit se slévačině. Zároveň jsme koupili bývalý statek v Horní Kalné a s nadšením začali budovat naši slévárnu. V roce 1990 byla oficiálně založena.

Co všechno je předmětem vaší činnosti?
Na zakázku odléváme bronzové plastiky, reliéfy, pamětní desky nebo busty od českých i zahraničních výtvarníků. Je také fajn, když nás osloví třeba rodiče, abychom odlili dílka jejich dětí. Začínáme pracovat i s výrobou věcí z laminátu, protože se na veřejných prostranstvích bronz krade.

Jak probíhá zhotovení takové kovové sochy?
Autor nám dodá originál z jakéhokoli materiálu, třeba z hlíny, dřeva, sádry nebo polystyrénu. My vytvoříme ze silikonu a sádry negativní formu. Pro zajímavost, dělali jsme negativ i z vycpaného psa, papíru nebo živého člověka. A pomocí této negativní formy vyrobíme voskový model naprosto totožný s originálem. Na model pak přilepíme nalévací a odvzdušňovací kanály, zaformujeme ho do sádry a dáme vysušit do pece. Teplem vosk vyteče a do vzniklé dutinky se nalije roztavený bronz. Po zchladnutí se forma rozbije a odlitek se očistí pískováním, ořežou se nalévací a odvzdušňovací kanály, vycizeluje se a zpatinuje. Velké sochy se vyrábějí z dílů, které se pasují k sobě a svářejí.

Kolik máte zaměstnanců?
Jakým způsobem je vybíráte? Začínali jsme ve třech a postupně přibírali další. Většinu jsme je znali osobně a věděli o jejich kvalitách. Jsou to lidé, kteří musí ctít rukopis sochaře. Není možné, abychom dílo dotvářeli podle svých představ. Každá socha má určitou strukturu a tomu se musíme přizpůsobit. Zaměstnanci mají technické i umělecké vzdělání. V současné době nás je patnáct.

Kdy jste si začali získávat renomé ve světovém měřítku? Kdy se k vám začali sjíždět umělci?
Zpočátku jsme odlévali pouze pro slévárnu do Německa. Postupně jsme ale získávali zakázky také od českých sochařů, například Olbrama Zoubka, Vladimíra Preclíka, Vojtěcha Adamce, Čestmíra Sušky, Michala Gabriela, Ellen Jilemnické, Jardy Černého, Jiřího Sozanského, Jana Kotka, Josefa Klimeše a dalších. Zlomem bylo odlití pomníku legionářů Praha svým vítězným synům od Josefa Mařatky. Tím jsme se dostali do povědomí. Následovaly další významné zakázky doma i v zahraničí, například Tomáš Garrigue Masaryk na Hradčanském náměstí od Otakara Španiela, Pomník obětem komunismu v Praze od Olbrama Zoubka, pražský Pomník Druhého odboje od Vladimíra Preclíka, který je vysoký 7 metrů, od Vojtěcha Adamce socha Jana Pavla II. v Hradci Králové nebo jezdecká socha T. G. Masaryka do Lán od Petra Nováka. Jedna z prvních zahraničních zakázek byl T. G. Masaryk do Mexika, Krocan do Virginie v USA, do Arménie spisovatel Saroyan a další.

Co považujete za největší úspěch? Jakého díla si nejvíce ceníte?
Největší úspěch je, že máme stále dostatek zakázek. Když jsme začínali, tak si lidé z okolí klepali na čelo. Nikdo nám nevěřil, protože slévárny v okolí zanikaly. Nedokázaly se přizpůsobit nové době. My jsme byli lacinější. Málokdo si dovede představit, jaké problémy jsme museli překonat. Je to tak, ale umění je vždy na posledním místě. Každého díla si ceníme něčím jiným. Jedna socha je nejvyšší, druhá nejobjemnější, třetí vyvolává emoce a veřejné diskuze, čtvrtá je třeba silná svou historickou symbolikou. Jiná byla zase technickým oříškem.

Jaké skulptury od vás by mohli čtenáři Krkonošského deníku bezesporu znát?
Jedním z prvních děl v našem kraji byla Brána od Jardy Černého, která stojí na pěší zóně v Hradci Králové, Svatý Otec Jan Pavel II. od Vojtěcha Adamce je umístěn na hradeckém arcibiskupství, v Jaroměři na náměstí je busta Matyáše Brauna od Vladimíra Preclíka. Hodně zakázek jsme dělali do Trutnova. Pro sochařku Paulinu Skavovou třeba Draka do Dračí uličky, tři draky k Autostylu a připravujeme také její sochu Rýbrcoula, která je skoro tři metry vysoká. V Trutnově na náměstí máme také sochu Josefa II. Město Trutnov je obecně umění nakloněno. Do Dvora Králové jsme odlili pamětní desku Karlu Jarolímkovi, staviteli moderních skokanských můstků. Do Vrchlabí pamětní desku Josefu Čapkovi, který navštěvoval tamní střední školu. Škoda, že některá díla nemohou být dokončena pro nedostatek finančních prostředků, jako třeba pomník tisícům padlým koní u Střezetic od Petra Nováka. Ten jsme zatím odlili pouze do sádry.

Máte své místo i mezi umělci v zahraničí?
Máme stálé zakázky od prapravnučky Charlese Dickense, Sophie Dickens, francouzského sochaře arménského původu Davida Erevantziho, britského sochaře Kaivalya Torpy, kanadské sochařky českého původu Lei Vivot, Slováka Emila Venkova a dalších. Naše sochy jsou k vidění od Norska až po Itálii, od Liverpoolu po Moskvu, v Austrálii, Indonésii nebo severní a střední Americe. Poslední odeslaná socha Sri Chinmoy Harmony od Kaivalya Torpy putovala do Východního Timoru. V současné době doděláváme zakázku deseti soch Kejklířů do Bratislavy od anglického sochaře Colina Spoffortha.

Je vaše práce i vaším koníčkem?
Bez toho by to ani nešlo.

Zbývá vám čas i na nějaké záliby? Co děláte ve volném čase?
Odjakživa jsem snil o létání, podařilo se my splnit svůj sen, takže každou volnou chvíli trávím létáním.

Vladimíra Junková