Poslední román Lovci lebek zaujal stejně, jako její romány Dobrovolnice, Očarovaná, Děti nikoho a další. V rozhovoru pro Deník přiblížila své zážitky z psaní i blízké plány.

Napsala jste strhující romány z afrického prostředí, proč jste se pustila do románu, který poodkrývá roušku práce speciálních policistů, lovců lebek?
Když mě pan Johánek oslovil, byla to pro mě velká výzva. A dvě poprvé. Zajímalo mě, jestli dokáži napsat něco jiného než román z afrického prostředí, protože romány z afrického prostředí se mi píší tak nějak samy, a zda zvládnu psát dohromady s dalším autorem. Zpočátku jsem z toho měla obavy a představovala jsem si, jak sedím u počítače, mám před sebou nepopsaný wordovský dokument, nahoře mi bliká kurzor a já nemůžu nic vymyslet. Tato představa se naštěstí nezhmotnila.

Kniha má podtitul Český thriller z prostředí speciální pátrací jednotky, jaká byla vaše spolupráce s policistou Jiřím Johánkem?
Pan Johánek mi nejprve poslal námět knihy, a když jsme se domluvili na spolupráci, přijela jsem za ním do Plzně, kde mi udělal exkurzi po místech, kde se kniha bude odehrávat, včetně policejní služebny. Poté jsme spolu komunikovali většinou po emailu. On mi posílal náměty jednotlivých kapitol a já jsem to rozepisovala do knihy. Než šla kniha do tisku, udělali jsme ještě několik dalších verzí a samozřejmě korekturu.

Jde v příběhu o konkrétní případ, který se stal, nebo je příběh složen z většího množství případů, k nimž na území ČR dochází?
Kniha je fikcí. Odvíjí se v ní život policisty Jaroslava Jelínka, který dostane vysněnou práci u jednotky Lovci lebek. A tím se dostáváme k několika případům, které se v románu odehrávají a Jaroslav tam zasahuje jako člen speciální jednotky. Jeho nejdůležitějším úkolem je vypátrat nepohodlné svědky korupčního skandálu dřív, než ukrajinská mafie.

Herec Marek Taclík v pořadu Všechnoparty nedávno řekl, že strávil mnoho chvil v blázinci, aby se vžil do role duševně nemocného člověka, nyní zase bude fárat, protože dostal roli horníka. Jak jste na tom vy? Měla jste příležitost sledovat zblízka práci speciální jednotky?
Tak blízko jsem se bohužel nedostala, ale měla jsem příležitost vidět záznamy z jejich zásahových akcí.

Bylo v knize něco, co se Vám psalo ztěžka? Přece jen kriminalita je dnes u nás na každém kroku, už to není ani vymýšlení příběhů, ale tvrdá realita všedního dne…
Ano, zavraždění malé holky pedofilem. S touto kapitolou jsem měla velký problém a dokonce jsem zvažovala, že ji vypustím. Tehdy jsem byla sice těhotná, ale myslím si, že bych měla problém to napsat i netěhotná.

Nepřemýšleli jste se spoluautorem o nabídnutí materiálu například k inscenačnímu televiznímu zpracování?
Já takové ambice nemám, ale vím, že můj spoluautor ano. Zvažoval, že ke knize napíše scénář, ale na tom já spolupracovat nebudu. Ráda bych se dál soustředila na psaní knih, scénáře nejsou nic pro mě. Absolvovala jsem půlroční kurz scenáristiky, ale příliš mě to nezaujalo. Vadí mi, že je tam člověk dost omezený. Když se jako autor knihy rozhodnu, že pošlu hlavní hrdinku do Keni, není s tím žádný problém. U scénáře ji můžu poslat tak maximálně do jižních Čech, protože cesta do Keni už přesahuje rozpočet.

Ve svých románech se snažíte o napětí, zápletku. Stejně jako v akčním románu Lovci lebek i v knihách, napsaných na africká témata není nouze o napětí a reálné nebezpečí. Bála jste se někdy při cestách do Afriky vyloženě o život?
Já se pokaždé úplně nejvíc bojím v letadle, protože mám panickou hrůzu z létání, i přestože vím, že pravděpodobnost pádu letadla je jedna ku dvaceti šesti milionům. Když tam letadlo doletí, tak mám pocit, že ostatní už nějak zvládnu. Jednou jedinkrát, a to v roce 2007, jsem si myslela, že už se z Keni nevrátím. Tehdy jsem byla na západě země, dostala jsem horečku, křeče a chvílemi jsem byla v bezvědomí. V místní nemocnici mi během půl hodiny stanovili tři diagnózy a jednu horší než druhou. Měla jsem tak „příležitost" okusit, co je pro místní lidi bezúnikovou realitou, když se jim něco stane.

Téma závislosti na lécích, alkoholu, hazardních hrách atd… i se všemi důsledky, které to přináší, prolíná vašimi knížkami. Je to cílené? Pomáhá vám to vyrovnat se s neštěstím, které se stalo ve vaší rodině?
Je to cílené. Bylo to tak nějak ve mně a potřebovala jsem se z toho vypsat. Také jsem chtěla na dané téma upozornit, protože si myslím, že je to stále ještě dost tabu. Lidé se za to stydí, s nikým o tom nemluví a tiše trpí. A to jak závislí lidé, tak hlavně jejich blízcí.

Proslýchá se, že váš další připravovaný román opět do Afriky směřuje a že nebude žádná selanka. Ponořila jste se prý do problematiky léků?
Můj nový román – Smrtící byznys, který vyjde v září, je thriller odehrávající se v Ugandě a hlavním tématem jsou falešné léky dovážené z Číny. Kniha vypráví příběh Ellen Hradecké, která přijíždí do Ugandy, aby tam společně s doktorem Michaelem Lewisem pracovala na klinice jako zdravotní sestra. Na ugandské klinice dochází k podezřelým úmrtím dětí na malárii. A pak jednoho dne najde Ellen na klinice deník doktora Ogota, který před časem záhadně zmizel a dozvídá se šokující věci. Léky na malárii obsahovaly toxické chemikálie a jedy. Ellen kontaktuje Organizaci pro boj s falešnými léky a začíná spolupracovat s Rebeccou Mutule. Ve falešných lécích nehraje hlavní roli jen čínská mafie, ale i vysoce postavení úředníci z Ministerstva zdravotnictví. Důkazy mizí a lidé, co měli s falešnými léky něco společného, záhadně umírají. Ellen, Michael a Rebecca vědí, že nyní jsou na řadě oni. Začíná boj o jejich život. Nemohou nikomu věřit a žádné místo už pro ně není bezpečné. Podaří se jim zastavit smrtící byznys, nebo mu obětují život? To je hlavní otázka knihy.

Kde berete podněty k psaní o Africe nyní?
Hodně mě zajímají ožehavé problémy černého kontinentu a z nich si vybírám témata pro své knihy. Můj nový román Smrtící byznys je téměř hotový a momentálně ho nechávám odpočívat „v šuplíku", abych od textu získala dostatečný odstup. Mezitím si připravuji podklady pro další knihu. Nakonec jsem se rozhodla, že po úspěšném románu Děti nikoho věnuji ještě jednu knihu problematice dětí ulice. Téma čtenáře zaujalo a často mi psali, že by ocenili, kdybych ho zpracovala ještě víc do hloubky, tak se o to chci pokusit. Oslovila jsem desítky neziskových organizací, které v Keni pracují s dětmi ulice, a požádala jsem je, zda by jejich pracovníci mohli s dětmi vyplnit mé dotazníky. Na základě toho vytvářím charaktery a příběhy postav a už nyní musím říct, že to bude velmi silný příběh. Částečně se bude věnovat i keňské sektě Mungiki.

Máte v Africe přátele? Jste s nimi v kontaktu?
V Keni mám mnoho přátel a jsem s nimi v kontaktu přes textové zprávy, emaily a skype.

Chystáte se znovu na černý kontinent?
Ano, ráda bych se do Keni zase vrátila, ale podmínkou je dobrá bezpečnostní situace, protože mám dvouletého syna a nechci příliš riskovat. Stále doufám, že se mi tam podaří letos alespoň na krátkou dobu jet.

Oslovilo vás psaní románu ve spoluautorství natolik, že byste to ještě někdy zkusila nebo se budete raději věnovat vlastní tvorbě?
Při psaní knihy Lovci lebek jsem zjistila, že jsem spíš autor „samotář". Práce ve dvojici byla zajímavá zkušenost, ale zjistila jsem, že není pro mě. Vždycky jsem obdivovala autorské dvojice a musím říct, že po této zkušenosti je obdivuji ještě víc. Zejména manželskou dvojici Lars-Kepler.

V románu figuruje alespoň v jednu chvíli váš rodný region, aktéři se ocitnou v Peci pod Sněžkou. Je to reálie nebo jste se při psaní jen na chvíli přenesla takříkajíc domů?
Je to reálie, kterou vybral pan Johánek, ale za sebe musím říct, že jakmile mám možnost, vracím se v knihách domů.

Kdy vás mohou na besedě vidět a slyšet opět čtenáři v domovském regionu na Trutnovsku?
Ráda bych přijela příští rok do trutnovské knihovny, abych čtenářům představila svou novou knihu Smrtící byznys.