Kolony tanků s bílým pruhem v pražských ulicích, lidé diskutující s okupanty, národní vlajky od krve obětí protestů, barikády a rozstřílená budova Československého rozhlasu. Obrázky z invaze vojsk pěti států Varšavské smlouvy dodnes patří k nejznámějším z české historie. „Bratrská pomoc“, která začala v noci z 20. na 21. srpna roku 1968, zadusila po mnoha letech ojedinělý pokus o reformu socialismu v zemích východního bloku – pražské jaro.

„V srpnu 1968 jsem byl v Londýně, takže jsem dění u nás pozoroval z povzdálí, což bylo ještě horší, než kdybych byl doma. Člověk totiž nemohl vůbec nic dělat. Ale ani na chvíli mě nenapadlo, že bych se do Čech nevrátil,“ vzpomíná pro Deník na srpnové události český spisovatel Ivan Klíma. „Pražské jaro, jakýsi pokus o demokratizaci režimu, si Rusko samozřejmě nemohlo nechat líbit,“ dodal.

Do tehdejšího Československa vtrhla sovětská, polská, maďarská, bulharská a východoněmecká armáda. Velká dopravní letadla plná vojáků následovalo po zemi pět až sedm tisíc tanků a jednotky o síle 200 až 500 tisíc mužů.

Stovka mrtvých

Od vstupu na československé území do konce roku zahynulo při střetech s vojáky a nehodách zaviněných okupačními vojsky na 108 lidí. Československá armáda proti okupantům nezasáhla. Historici to však nehodnotí jako zbabělost. „Na to, aby z armády někdo vystřelil proti okupačním jednotkám, agresoři zoufale čekali. Otevřelo by jim to možnost popsat stav v zemi jako otevřenou kontrarevoluci,“ řekl Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu.

Armáda podle něj přesto kladla v rámci možností odpor. „Například kbelské letiště zablokovala náklaďáky tak, aby okupační jednotky nemohly přistát, řada kasáren se zavřela, odmítla vpustit okupační vojáky, namířili na ně zbraně a nevzdali se,“ dodal Stehlík.