První zmínka se k ní pojí s rokem 1623 a především během trudné protektorátní doby si užila zajímavý osud. Hned na začátku války, 1. října 1938 vyhořela. Německý wehrmacht ji nechal během dvou let velkolepě opravit a vybudoval z ní vlastní výcvikové středisko, v němž se školily také radistky německého letectva a byly ubytovány děti Hitlerjugend. Měl v úmyslu výrazně rozšířit budovu tak, aby její kapacita stoupla na 2000 lidí a půdorys získal tvar hákového kříže. „Naštěstí to Němci nestihli, protože takový bolák na tváři Krkonoš by těžko mohl vydržet,“ uleví si Jiří Laurin.

Zatímco Němci pozvedli shořelou Luční boudu z popela, hlavně po roce 2000 bylo blízko, aby do něj znovu spadla. A možná nadobro. Byla dva roky zavřená, okna vytřískaná, majetek rozkradený. Ze slavné horské boudy zůstal objekt před demolicí. Nebýt Kláry Sovové, možná by už ani dnes nestála. Když ji v roce 2004 přebírala do vlastnictví, kupovala za 10 milionů zdevastovanou trosku. Potřebovala 160 plně naložených tatrovek, aby se zbavila nahromaděného nepořádku. Chtěla vrátit boudě stylovost, proto odkupovala původní vybavení po antikvariátech a chatách.

Dnes je místem, kam proudí špalíry turistů kvůli odpočinku, dobrému jídlu či přenocování. A také pivovaru. Kdo si myslí, že to je znuděná výletní hospůdka, kde místo hostů honí mouchy, měl by tam zavítat třeba v období babího léta. „Srpen, září, říjen, to je tady nejvíc lidí z celého roku. Za tyhle tři měsíce se udělá polovina celoroční spotřeby. Vytočíme až tři tisíce piv denně,“ upozorňuje na rekordní výtoč sládek Jiří Laurin. Pivo tam vaří v nadmořské výšce 1410 metrů při teplotách až 95 stupňů. 

Pivovar na Luční boudě stojí v místech někdejšího tanečního sálu a 10. srpna oslaví 5 let existence. Vaří čtyři druhy nefiltrovaného, nepasterizovaného piva.Nikde ve střední Evropě nenajdete výše položený pivovar. Za necelý měsíc, na svatého Vavřince 10. srpna, to bude rovných pět let od jeho otevření. Současní majitelé Luční boudy Klára Sovová, ke které se postupně přidal Stanislav Beneš, dali horskému pivu pojmenování Paroháč. „Okolo Luční boudy se pravidelně objevuje stádo jelenů. Zrovna včera jsem z okna v ranních hodinách viděla 40-50 těchto krásných zvířat. A také spolumajitel Stanislav Beneš má smysl pro humor a bohaté životní zkušenosti. Kombinace všech těchto faktorů byla inspirací pro název,“ vysvětluje s úsměvem Klára Sovová, jak se zrodil název Paroháč a netypické logo. „Nebo taky v něm vidíme laň, která dře na zádech opilého jelena domů z hospody, jak bylo vysvětlováno manželům Klausovým při slavnostním otevření,“ rozchechtá se Laurin.

„Máme velkou radost, že naše pivo se stalo cílem pro návštěvníky Krkonoš. Jsme rádi, že se k nám vrací hosté na „jednoho Paroháče“. Věnujeme velkou pozornost kvalitě surovin a snažíme se našim hostům nabídnout pivo nejvyšší kvality,“ upozorňuje Klára Sovová.

Dvorní sládek Jiří Laurin považuje za klíčovou výhodu horskou vodu, kterou používají k vaření piva. „Pochází z pramenů Bílého Labe. Podle rozborů je to ideální voda pro výrobu českého ležáku. Je doslova panenská. Kolik míst v republice se může pochlubit tím, že má pramenitou, neupravovanou, přírodní vodu, jako ze studánky. Její měkkost má pro kvalitu piva klíčový význam,“ vysvětluje. 

Pivovar, umístěný v podzemních prostorách Luční boudy, kde stával v minulosti taneční sál (z něj to bývaly v zimě po veselici dobrodružné výpravy), vaří čtyři druhy nefiltrovaného, nepasterizovaného piva: jedenáctiprocentní světlé, dvanáctiprocentní polotmavé, třináctiprocentní tmavé a čtrnáctiprocentní speciál Indian Pale Ale, svrchně kvašené pivo britského typu s větším obsahem chmele. K hostům proudí z tanků, uložených ve sklepních prostorách. „Pivo z tanku je nejkvalitnější, proto máme rozvod z podzemí až k pípě do restaurace. V sudech ho přepravujeme pouze na Labskou boudu. Jinde si ho nekoupíte,“ popisuje sládek z Luční boudy Jiří Laurin. Ve své roli je jako ryba ve vodě. „Jsem chemik a vaření piva, to je chemie,“ tvrdí.