Univerzální návod na potrestání dítěte neexistuje. Na tom se shoduje většina odborníků, která se profesně touto problematikou zabývá. Trestání dítěte je pochopitelně součástí výchovy. Jeho fyzická forma je však často tvrdě odsuzována, v mnoha evropských zemích dokonce zakazována. Také psycholožka Eva Březinová z Vrchlabí potvrzuje, že dlouhodobý efekt fyzické tresty nepřináší. „Z pohledu dítěte to často určitě není ideální varianta. Může jim takový trest přijít nefér. Roste v nich vzdor, který se projeví i v jiných oblastech, třeba na výsledcích ve škole a podobně," přináší pohled na věc terapeutka z Centra psychologické podpory. „Co je však důležité si uvědomit, je fakt, že fyzické tresty mohou velmi narušovat vzájemnou důvěru mezi dítětem a rodiči. Trestání fyzickou formou rozhodně není ideální," doplňuje Eva Březinová.

Psycholožka: „Fyzické tresty narušují důvěru mezi rodiči a dětmi"

Podle názoru odborníků je fyzické násilí pouze krátkodobou záležitostí. „Jsou situace, kterým děti nemusí porozumět. Pak jsou zmatené a nechápou. Přestanou svoji činnost sice vykonávat, ale protože nevědí, proč by vlastně měly, má jejich trest jen okamžitý efekt. Dlouhodobě to vzájemný vztah může spíše narušovat," myslí si psycholožka Eva Březinová z vrchlabského Centra psychologické podpory.

S širokou škálou trestů od těch fyzických až po psychické týrání se setkávají také pracovníci Pedago-gicko-psychologických poraden. „Každý trest by měl být zároveň motivační, neměl by dítě zdeptat, ale přimět ho zamyslet se nad svým chováním," říká například Jiří Knoll. „U mladších dětí je potřeba nastavit hranice a dbát na jejich dodržování. Větší děti by se měly na tvorbě pravidel a trestů společně s rodiči podílet," dodal.

„Podle mého je to především o vysvětlování důvodů. Asi bychom my rodiče neměli dávat pořád příkazy a zákazy, ale diskutovat a nastavovat jasná pravidla, která se dodržují," uvádí Eva Březinová. „Fyzické násilí může být také dost často důsledkem toho, že rodiče neumí jinou metodu. Pokud by věděli, že existují vyzkoušené alternativy potrestání a výchovy, třeba by se k fyzického trestu neschylovali. Roli hraje také vlastní vychování. Kdo byl fyzicky trestán jako dítě, docela pravděpodobně bude používat stejné metody," myslí si Březinová. O jaké alternativy ve výchově se může jednat? „Varianty jsou. Je to hlavně o trpělivosti a o předcházení různých situací. Pokud dítě vlétne do vozovky, tak někdy rodiče v afektu sklouznou k naplácání na zadek. Tady to asi důvod má a dá se to pochopit. Ale dospělý člověk musí mít kontrolu hlavně sám nad sebou. Protože když dítě jenom zlobí, plácnutí nebo bití obvykle opravdu mnoho nevyřeší," nabízí svůj pohled na věc.

V praxi se však s bitými i týranými dětmi setkává. „Dostávají se ke mě i dospělí klienti, kteří jsou hodně fyzicky trestáni. Ono je stále běžné, že rodiče dítěti na zadek občas dají, že prolétne nějaký pohlavek. Může to svědčit i o tom, že trestající není v ideálním rozpoložení a nemá srovnané vlastní věci. Výrazné fyzické násilí je ale výjimečné. Aspoň v to tedy doufám," doplňuje psycholožka z Vrchlabí Eva Březinová.

Rodiče jsou při výchově stále častěji bezradní

Zatímco v západní Evropě jsou například tělesné tresty úplně zakázané, u nás je přístup k nim poněkud tolerantnější. Ani rodiče v tomto ohledu nemají jasno. Jak ukázal poslední průzkum agentury MML – TGI, zhruba třetina dotázaných je proti fyzickému trestání, zatímco pro stejnou část rodičů do výchovy patří. Za nepřiměřenou výchovu se ale vedle fyzického trestu pokládá i ta, která je příliš liberální. „Rodiče jsou si však stále častěji nejistí a neví, jak chování dětí ovlivňovat," říká před zítřejším Mezinárodním dnem dětí klinická psycholožka Alena Paloušová, která se zabývá dětskou psychologií a orientuje se také na rodinnou terapii. Tradiční pojetí rodiny se podle ní v posledních letech sice až tolik nezměnilo, toto téma spíše obklopuje řada otazníků a protichůdných názorů. „Domnívám se, že tradiční rodina nad námi stále visí, a lidé o ní ví a různým způsobem se vůči této představě vymezují," dodává.

Kdo z rodičů přichází častěji k dětskému psychologovi?
V poslední době jsme zaznamenali dobrý trend. Stále častěji chodí oba rodiče. Pokud nepřijdou oba, je mnohem běžnější, než bylo dříve, že s dětmi přicházejí otcové. Samozřejmě stále existují rodiče – a spíše tátové, kteří neuznávají nějakou poradu u psychologa. V zásadě je spolupráce s oběma rodiči dnes už běžná, což je velmi pozitivní.

Změnil se přístup k dětem?
Ze strany rodičů je častěji nejistější, než býval dříve. Je různorodější, akcentuje „osobnost" dětí a jejich neovlivňování tradiční výchovou. Rodiče si myslí, že by měli hodně věcí nastudovat, a méně často řeší situaci přirozeným, instinktivním způsobem. Nic nelze paušalizovat, ale jde o jev častější než dříve. Navíc kvůli výchovným problémům se dnes chodí lidé radit se stále mladšími dětmi. To ještě před deseti nebo dvaceti lety nebývalo.

V čem je situace jiná?
Dnešní rodiče si při výchově často neví rady. Cosi to vypovídá i o generaci jejich rodičů. Na problémy rodin je třeba se dívat v širším vícegeneračním kontextu. Svou roli sehrála i totalitní společnost, život ve dvou rovinách: bylo jasně rozděleno, co se smí říkat doma a co mimo rodinu. Proto tak široký porevoluční příklon k různým alternativním výchovným přístupům. Svůj vliv měly i pochybnosti o tradiční rodině.

Měla by být nějaká hranice v liberální výchově?
Hranice být určitě musí. Právě proto, že rodiče často neví, kde a jak ji stanovit, mají s výchovou problémy.

A co dnes oněch „výchovných pár facek"?
Právě na tom se nejvíce projevuje rodičovská nejistota. Někdy se bohužel i legislativně až příliš zasahuje do intimity rodin. V zásadě se domnívám, že když rodič plácne dítě přes ručičku, je to pořád nějakým způsobem běžné a často účinnější než dlouze věc vysvětlovat. Dospělí se ale bojí tohle přiznat. Vesměs se předem brání, že oni přece děti nebijí. Pak se ale ukáže, že výchovný pohlavek dá občas téměř každý. To, jak se démonizuje fyzický trest, má své dopady. Když dítě cítí u rodiče nejistotu, o to víc „tlačí na pilu". Hledá své hranice. Dospělí jsou bezradní, když vysvětlování nepomáhá. Když se rodič nebojí plácnout, kupodivu tělesné tresty vůbec nepotřebuje. Hranice je prostě pro dítě srozumitelná v jeho autoritě.