V místě, kde dnes stojí areál domova důchodců, trpěli v období let 1954 - 1965 vězni, odsouzení zpravidla za protistátní činnost. Rolníci, živnostníci, dělníci, příslušníci armády, politicky nepohodlná inteligence, církevní představitelé, věřící laikové nebo lidé, kteří se pokusili o útěk za hranice. Taková tam byla sestava. Na neblahý milník historie v lesích Jestřebích hor se zaměřilo muzeum ve Rtyni v Podkrkonoší, které připomíná komunistický lágr v Tmavém dole v nové stálé expozici.

Lidé se tam mohli dostat za údajnou velezradu, špionáž, rušení míru, pobuřování nebo ohrožování jednotného hospodářského plánu. Historickým paradoxem je skutečnost, že než komunisté začali zavírat do lágru v Tmavém dole politické vězně, sloužil jako tábor pro válečné zajatce druhé světové války.

"V nápravně pracovním táboře Rtyně v Podkrkonoší se nacházeli lidé odsouzení většinou za protistátní činnost, a to po dobu od jednoho měsíce až na doživotí. Počet odsouzených se pohyboval kolem 360. Na pracovišti se stýkali i s civilními osobami, neboť přímo v objektu se nacházel důl Zdeněk Nejedlý II," přibližuje tehdejší situaci historik Richard Švanda, vedoucí odboru kultury ve Rtyni v Podkrkonoší.

"Nežli se odsouzení dostali na Tmavý důl, byli vězněni na Pankráci, Ruzyni, Leopoldově a jinde. Tmavý důl se pak pro mnohé stal pouze přestupnou stanicí, odkud pokračovali k výkonu trestu do dalších komunistických káznic a lágrů," dodává Švanda.

Komunistický lágr se stal dějištěm mnoha lidských tragédií, krutě dopadl například katolický kněz Vojtěch Basovník.

"Tmavý důl pověstný svými úrazy a vězni se práce v něm obávali. Životem zaplatil nejeden z nich. Otřesný je případ P. Vojtěcha Basovníka, který kvůli chybné diagnóze táborového lékaře dostal sepsi, na kterou zemřel. Smrt tam nalezl i 26letý student Miloš Mlázovský, jehož velitel tábora nechal fárat i přesto, že věděl, že Mlázovský nosí silné dioptrie a v dole nic nevidí. Měsíc od uvěznění mu důlní vozík rozdrtil lebku," poukazuje historik na pohnuté osudy.

Nápravně pracovní tábor v Tmavém dole byl zrušen až v roce 1965, kdy v československé společnosti začínala klíčit naděje na socialismus s lidskou tváří.

Z BOT VYLÉVALI POT A KREV

O tom, jak vypadal život v lágru v Tmavém dole, vypovídá autentické svědectví jednoho z vězňů Jaroslava Řiháka, které přiblížila organizace Paměť národa. Vzpomínal na to, že pracovní podmínky byly otřesné. Vězni museli zvládat vysoko nasazené normy a dostávali nedostatečné příděly potravin.

Kolena se jim rozedrala do krve a jen těžko se hojila, protože při práci v kleče se strupy stále dokola strhávaly. "Měli jsme gumové boty a během směny jsme pokaždé z těch bot vylévali pot a krev. Když to v botě čvachtalo, tak jste tu botu musel vyzout a vylít." V dole často docházelo ke smrtelným úrazům. U jednoho z nich se ocitl i Jaroslav Řihák. Na jednoho vězně spadl velký kus skály ze stropu chodby. "Rozřízlo ho to přes hrudník. Ta hlava s tou menší částí spadla do žlabu a zbytek spadl za žlab. Když jsem slyšel rupnutí, tak jsem spěchal nahoru a viděl druhou půlku těla. Masa krve, jak kmitá. To srdce ještě pracovalo, než skonal," líčil.

DO KOREKCE ZA NESPLNĚNOU NORMU ČI BIBLI

Další svědectví o poměrech v Tmavém dole se podařilo získat muzeu ve Rtyni v Podkrkonoší.

"Pracovali jsme na dvě směny, ranní i odpolední, někteří chodili i na noční. Ráno, když jsme šli do práce, mládenci mi museli pomoct do huntu (vozíku), nemohl jsem tam pro bolest vlézt sám. V práci jsem se rozhýbal a šlo to, ale v noci se bolesti vracely. Pracoval jsem 400 metrů pod zemí, zmáhal jsem chodby. Nejdříve jsem vyvrtal sbíječkou dole díru, pak nahoře a stavěl jsem stojky. Měl jsem jednoho pomocníka, ten to ale vždy proseděl. Aby byl klid, pracoval jsem za sebe i za něj. Norma se musela udělat. Kdo nevykonal normu, mohl se dostat do korekce. Za to musel zaplatit 100 Kč za den a dostal trochu šlichty a kousek chleba. Do korekce dávali také tehdy, když se u některého faráře našla Bible nebo církevní tisk.

Na pokoji jsme byli všichni zajedno. Když katoličtí kněží měli pobožnost, někdo z nás hlídal, aby v případě příchodu bachařů mohl upozornit. Bible a církevní tisk byly tajně schovávány pod kamny. Dostal jsem od jehovistů Nový zákon, který jsem čítával, když jsem byl osamocen 400 metrů pod zemí. Velkou posilou mi bylo, že jsem uměl hodně odstavců z Písma svatého nazpaměť, a tak jsem si je mohl připomínat i při práci."